Jana Husáková (Rozhovor)

Hudba 

Muzika mě provázela v podstatě automaticky až do osmnáctého roku. Neustále jsme při škole měli nějaký sbor a já jsem nad tím, jestli mě to baví, nikdy zvlášť nepřemýšlela. Na maloměstě, na periferii - já jsem od Kolína, skoro z vesnice, je to znát v písničkách, netajím se s tím (smích) - jsou úplně jiné starosti. My jsme muziku neměli v rodině: život byl o solidním zaměstnání a ve volném čase si dělej, co chceš. Je jedno, jestli máte doma okopávat mrkev, nebo chodit do sboru - ve sboru je to příjemnější (smích). Žádné ambice v tom tenkrát nebyly, ale přesto se mi zpívání stalo součástí života, i když jsem o tom tehdy neuvažovala. Pak jsem přišla do Prahy dodělat si tzv. úplné střední odborné vzdělání - hygienickou službu. To jsou asistentky, co chodí odebírat vzorky k vyšetření a nikdo je nemá rád (smích). Nikdy jsem to nedělala. Na škole hudebka nebyla a mně najednou během prvního půlroku došlo, že mi muzika chybí. Pak jsem chvilku hledala, kamarádi mi pomáhali. Nejdřív mě dovedli do nějaké hospůdky, kde se tenkrát hodně scházeli trempíři, hrála tam kapela Zlatý orel. Já jsem byla hrozně nadšená, že si smím zazpívat. Teď jsou mi tyhle kapelky spíše k smíchu. Do tý hospůdky chodili jiní muzikanti, a jeden človíček povídal, že ví o kapele, která má zpěvačku na mateřské. V té době běžel konkurs v Petynce, to byl folkový klub, na Portu. Já tehdy vůbec nevěděla, co je Porta a že je to pro trampy hrozně důležitá záležitost. Přijali mě rádi, protože ženský hlas potřebovali, ale protože jsem byla hrozně neznalá, tak mě za tři měsíce vyhodili. Pak si mě nechali pět let. Mezitím mě několikrát vyhodili, pak vzali zpátky, pak jsem zase já odešla a vrátila se... Byl to trošku boj, ale mělo to své klady (smích). Takhle se neznámá zpěvačka, která nemá školy, vyučí praxí. Ta kapela se jmenovala Corpus Delicti. 

Žánr 

Začala jsem u folku a od něj jsem se dostala k osobní výpovědi. Ta je nezaškatulkovatelná, ale folk je v ní určitě taky. Označení "alternativní šanson" vznikl z nouze. Když jsme začínali, chodili jsme do klubů a chtěli si zahrát. Nikdo nás neznal, takže první otázka pořadatelů byla, co vlastně hrajem. Říkali jsme "no takový písničky", což nějak nestačilo. Myslím, že moje kantorka zpěvu mi tenkrát řekla, že naše hraní zavání šansonem. Jenže nám bylo jasné, že to není úplně šanson: od Francie je přece jenom dost daleko a od paní Hegerové taky, tak jsme museli vymyslet nějaké alibi. Napřed jsme vymysleli "nový emocjonální šanzón", spíš z legrace. Když nás začali zařazovat spíš k alternativním kapelám, tak jsme se tím "alternativní" snažili naznačit, že částečně patříme k alternativním a částečně že je to nějaký šanson. Je to alternativa k šansonu i alternativa k popový muzice, folku, rocku, jazzu - alternativa ke  všemu (smích). 

Kapely 

Nejsem žádný fluktuant. V Corpus Delicti jsem byla asi pět let. Já jsem se musela všechno učit - dlouho to trvá, když nevíte, co je mikrofon, nevíte, co s rukama, trvá, než se člověk naučí pracovat s odposlechem. Měla jsem těch pět let co dělat, než jsem se vyškolila. A jak jsem si postupně začala být jistější, tak mi začaly samozřejmě některé věci vadit. Takové ty normální problémy - já myslím, že je to docela běžné. Měla jsem pocit, že mám na víc. V kapele to nešlo prosadit, tak jsem musela jinudy. Rozhodla jsem se s bubeníkem Romanem, že uděláme svou kapelu, ale měli jsme problém sehnat klavíristu. Trvalo v podstatě rok, než jsme ho sehnali, a během té doby byly nějaký peripetie, spíše výplně: Mrakoplaš s Pavlem Liptákem, ex-kolegou z Corpus Delicti, s Pepou Nosem jsem asi třičtvrtě roku zpívala vokály, a Semafor. Tam jsem půl roku zpívala sólově, a když jsme dali dohromady kapelu, tak jsme dvě sezóny hráli v pořadu V hlavní roli písnička. 

Osobitost

Pocit, že to neumím profesionálně, ten mindrák, mám částečně pořád. O konzervatoři jsem uvažovala, jenže jsem potkávala lidi, z nichž spousta konzervatoř studovala, a dost často jsem u nich postrádala osobitost. A časem jsem přišla na to, že je to stejnou výukou, tou jednou technikou, kterou se lidi, kteří ještě nejsou zralí, učí. Už jim to zůstane, protože předtím neměli svůj vlastní názor, a ta technika ho přetluče. Když jdu na muzikál a poslouchám, co tam zpívají, a pak poslouchám jejich sólové projekty, tak mi vážně připadá, že všichni zpívají úplně stejně - protože mají profesionální výuku. Osobnost se sice prosadí, ale oni nejsou ochotni opustit to řemeslo. Já vím, že technikou, kterou zpívám, si leckdy hlas ničím, ale ta osobitost mi za to stojí. Jde o to, jak zralý člověk je, když jde studovat. Já jsem nedostatek hudebních základů vyřešila jinak. V klubu Mlejn je výborná jazzrocková škola Come to jam, pro kohokoli, kde se učí všechno od zpěvu přes synťáky po kytary a noty. Chodila jsem tam tři roky na zpěv a teorii a hodně mi to pomohlo. Ujasnila jsem si taky teorii. Myslím, že zase není potřeba vědět úplně všechno. Nehraju na nic, na to mám lidi (smích). Na klavíru skládám, ale nehraju, neumím to. Vybrnkám melodii, složím akordy, zapíšu do not. Zkoušela jsem chodit ve Mlejně na klavír, ale je to hrozná dřina. Mám dojem, že ve svých třiceti už nemůžu obětovat pět let na to, abych se něco naučila. 

Kapela

V květnu jsme slavili pět let, ve stejné sestavě: Vendelín Tůma klavír, nový je Ivan Vojta, kontrabasista Přemysl Vágner, bubeník Roman Pluhař a já. Je to netradiční spojení nástrojů. Nemáme kytaru, nestála jsem o ni. Naše spojení nástrojů je typické spíše pro jazzové, barové kapely, na klubové scéně se klavír příliš nevyskytuje. Každý pocházíme trošku z něčeho jiného a asi jsme všichni trošku hraví a nestačí nám, co jsme se doteď naučili. Vendelín je klasický pianista: začal na lidušce, léta hrál klasiku. Přemek dělal trampskou muziku, ale rychle se přešaltoval: pamatuju si doteď, jak strašně mě překvapil, když na zkoušce vytáhl smyčec - na něm je vidět minulost nejmíň, ten smyčec určitě neuplatnil v trampské písničce - a najednou tam byla atmosféra. Roman je bigbíťák, ale taky hrál několik let dechovku, což se mu u nás ohromně hodí. A já mám za sebou folk a divadelní písničky. Každý máme co nabídnout a je z čeho vybírat. Kdybychom byli lidi, kteří se spokojí s tím, co se naučili, tak by to asi nebylo tak svoje. Máme nového klavíristu, protože Vendelínovi naše tempo přestává vyhovovat. Je trochu jiný než my ostatní: všichni jsme rozvedení, bydlení máme vyřízené, chlapci už mají i děti a vědí, jak to mají v životě srovnané, vědí, že tu muziku chtějí dělat za každou cenu a obětovávají tomu zbytek života. Vendelín se teprve chce ženit, takže má to všechno před sebou. Muzika ubírá peníze, energii a čas. 

Grafika

Neživím se zpěvem, jsem počítačová grafička. Pracuju v grafickém studiu. Bydlím na Velké Ohradě a chodila jsem k Frantovi (restaurace - pozn. G.) na víno. Všimla jsem si, že je tam nějaké grafické studio a protože jsem věděla, že se počítači nevyhnu, tak jsem tam jednou zazvonila a zeptala se, jestli nechtějí grafika, co neumí sáhnout na počítač, a oni mě vzali (smích). Naučili mě a jsem tam šestý rok. Pracovala jsem předtím několik let v kresleném filmu. I tam jsem se dostala tak, že ve třídě na hygieně jsem měla spolužačku, jejíž maminka pracovala v Krátkém filmu. Mě kreslení bavilo, věděla jsem, že tu hygienu asi dělat nebudu, tak jsem se zeptala, jestli bych se tam někde neupíchla a ona řekla: tak se tam jdi zeptat (smích). Doteď mi nedošlo, že je to pořád ten stejný mustr. Jestli mám výtvarný talent? Vidíte, teď mě zrovna dostáváte k tomu, že když tam tuhle otázku nedáte, tak já se teď začnu strašně chválit (tak se chvalte - pozn. G.), takže ta otázka tam prostě bude (a je - pozn. G.). Já jsem strašně multitalentovaná (smích). Asi i proto jsem k muzice neměla žádný hlubší vztah v době svých základních a středních studií, protože mně šlo prostě vždycky všechno. Kreslila jsem, sportovala, učila se jazyky, zpívala, okopávala mrkev... Od začátku jsem si uvědomovala, že budu mít hrozný problém si vybrat, co z toho budu dělat, a vždycky mi bylo  hrozně líto ostatní věci zahodit. Takže jsem si vlastně vybrala tím, že si to "ono" vybralo mě. A svoje výtvarné talenty uplatňuju aspoň v zaměstnání, a ještě spousta toho na mně čeká. Do muziky se toho zaplaťpánbu hodně vejde: skládání, literatura, poezie, tanec... 

 

(V restauraci Formanka na Velké Ohradě 9. 9. 2001; psáno pro Softwarové noviny; rozhovor nebyl autorizován)