Pod prahem slyšitelnosti

Plzeňský týdeník - březen 2006

Pražská zpěvačka Ta Jana z Velké ohrady prochází úspěšným obdobím. Dokončila a pokřtila svou třetí desku (Pod Prahem, 2006, Black Point Music) a navíc v kapele našla po několika pokusech tvar, který jí sluší i vyhovuje. Večer 30. dubna se představí s novým koncertním programem také v plzeňském klubu Zach’s Pub.

Kdo Tu Janu ještě neslyšel, může být napoprvé trochu překvapen, zvláště pokud vyrůstal na možná energických, ale povětšinou výrazově poněkud plochých rockových kapelách. Výrazný expresívní jevištní projev, silné a osobně laděné texty, živelnost v každém pohybu. Zkrátka nepřehlédnutelná osobnost tuzemské písničkové scény. Když jsem kdysi před lety poprvé slyšel naživo v Balbínově poetické hospůdce její sugestivní „...budem tátovat a mámit...“, věděl jsem, že to nebylo rozhodně poslední setkání. Plzeň má Ta Jana ráda možná proto, že se tu kdysi před lety jejími fanoušky a fanynkami stala celá jedna třída gymnázia i s třídní profesorkou. Dnes je z téhle třídy základna fanoušků v několika univerzitních městech a paní profesorka vodí třídu novou. Ke svému dnešnímu projevu se dostala zpěvačka celkem neplánovaně. „Když jsem přišla do Prahy na zdravotní nástavbu, neměla jsem ani tušení, jak moc mi najednou bude chybět hudba, obyčejná školní hudební výchova. Když jsem to potřebovala nějak řešit, narazila jsem na folkovou kapelu, se kterou jsem nějaký čas zpívala,“ popisuje Ta Jana své profesionální začátky. Pak se objevila možnost postavit kapelu a zkusit žánrově trochu úkrok. Byla připravená. „Nechtěla jsem dělat ženskou muziku, vůbec jsem netušila, jak to skončí. Jenže já jsem pár písniček měla a čekala jsem, že kluci se přidají. Nepřidali. A pak jsme zjistili, že nám to asi takhle vyhovuje, nebylo potřeba nic měnit, shodli jsme se.“ Autorka a zpěvačka, jíž možná mnozí přisuzují až feministicky depresivní polohu, škatulku odmítá. „Nejsem feministka, jsem prostě šansoniérka, nebo možná písničkářka, nevím, já to zařazovat moc nechci a nepotřebuju. A všechny moje písničky samozřejmě nejsou mnou prožité. Je v nich hodně pravdy, ale písnička není básnička, slova jsou jen první část práce, pak se musí ještě všechno zpracovat tak, aby to na jevišti fungovalo. Jasně, že z bolesti vzniká spousta textů, ale nemusí to být bolest vlastní, prožitá. Měla jsem období problémů a jsou v těch písničkách. Ale taky jsou tam jiné věci. Teď jsem v pohodě a třeba budu psát ekologické šansony. Ostatně, jeden už jsem napsala,“ odmítne častou snahu o ztotožnění s texty. Je pravda, že příběh a pocit jsou dvě hlavní suroviny, s nimiž Ta Jana pracuje. Slovo a tón jsou už jen nástroje, které jí pomáhají. I proto je Ta Jana z Velké ohrady možná spíš než autorkou a interpretkou písní autorkou a interpretkou sugestivních lidských příběhů. Každá její píseň je na koncertě malým divadelním představením. „I proto potřebuju kapelu. Musím se o někoho opřít, někdy lidsky, někdy hudebně, někdy ve svém vlastním pocitu. Nejsem žádná sólistka, když vím, že mám krytá záda, je mi líp,“ odpovídá na otázku, jestli by neměla chuť zkusit komornější, sevřenější tvar jako sólová protagonistka. „A nejsem ani hudebně tak dobrá,“ dodává bez sebemenší stopy falešné skromnosti. Blíží se očekávaná sezóna plná festivalů a festiválků, ale to pro Tu Janu není to nejdůležitější. „Pro mě jsou koncerty navíc. Ä taky je to strašně vyčerpávající. Neříkám, že koncertuju nerada, ale to hlavní je pro mě, když písnička vzniká. Proto taky s klukama moc neřešíme, kam pojedeme hrát. – jedem tam, kam nás pozvou. Věříme tomu, že když nás někdo pozve, tak ví proč. A když po nás budou házet rajčata, ať házejí. Já jsem v současné době strašně spokojená. Když jsme s kapelou před deseti lety začínala, říkala jsem si, že kdyby se mi povedlo udělat tři desky, bylo by to hezké. Mám tři desky a navíc jsem s tou poslední opravdu spokojená.Možná si dám trochu volno.“ Nutno dodat, že spokojenost je na místě – kapela se bere jakoby míň vážně a paradoxně tím vytváří pro písničku mnohem více prostoru. A přesto, že na nové desce jsou čtyři písničky v dur, což je věc nebývalá, zůstává Ta Jana tou svou Janou, jak ji léta znám. Zpěvačkou neokázalé vnitřní stylizace v textech i na jevišti, autorkou křehkých obrazů, které křičí. A přestože křičí, musíte sakra dobře poslouchat, protože některá sdělení jsou opravdu tak trochu pod prahem slyšitelnosti. Až někde uvnitř vás. Petr Karban