TÉ JANĚ Z VELKÉ OHRADY vyšla v září u firmy Black Point druhá deska DO PŮL TĚLA…

"14", Marek Brodský

Stejně jako její debut mohlo by i nové album aspirovat na desku roku v žánru neznámém, ale ignorantství akademiků opět nejspíš nezklame. S Janou se rádi vidíme, tentokrát i s diktafonem.

Co tvé oblíbené šuplíky? Kam teď patříš? Při první desce jsi byla podle některých kritik nová Hegerová a taky Tom Waits v sukni.

Tohle nehodlám nikomu usnadňovat, dělat za novináře jejich práci. Ale mám několik teorií, který se nakonec spojujou v jednu. A to za a) každej konec století bývá obvykle spojenej s tím, že se všechny styly, který v tom století proběhly, mísej dohromady. Vždycky to bylo hodně znát v módě. Nosilo se všechno najednou a totéž se snad promítá do muziky. Za b) si myslím, že s vlnou worldmusic, která se prohnala a všecko ovlivnila, není možný, aby se dál držely škatulky, který máme zažitý ještě z totáče.

Myslím, že worldmusic nebo kultury různých etnik jediný můžou zachránit tu léta vyčpělou hudbu.

Jo, ale česká lidovka tady byla vždycky a občas se do něčeho přimontovala. Ale hlavně v tom totáči existovalo jakési povědomí, že existují žánry, které se vůbec smí dělat. Každej, kdo chtěl hrát, se musel hrozně kontrolovat, jestli nějak nevybočuje. A my jsme v tom pořád zajetý a máme dojem, že ty škatulky furt jsou a novinářům to samozřejmě jejich práci ohromně zjednodušuje. Ale ono se to muselo rozprsknout, protože jsme se otevřeli, a když jsou tady najednou česko-americko-zimbabwský kapely, tak jak je můžeš dál zařazovat?

Když si pustíš první a druhou desku, máš pocit, že se to nějak vyvíjí? Byť třeba nevědomky?

Hodně je to ovlivněný výměnou klavíristy. Slyším, jak je to piano jiný. Ale taky cejtím posun ve mně, protože jsem první desku měla o strašlivejch depkách a o něčem, co jsem potřebovala vykřičet. A pak mi ji chválili a já si říkala, tak Janičko, už máš důvod bejt na světě, tak už snad nemusíš bejt tak hysterická.

Tobě se snad zdá nová deska optimističtější?

Není optimističtější, jen už tolik nekřičím. Řeším pořád stejný témata, protože jsou mi blízký, ale už to nemusí ven tak rychle a s takovým násilím. Víc si hrajem. Myslím, že je tam víc písniček jakoby zaobalenejch a ne tak prvoplánovejch.

Jako na první desce, tak i tady je zase jedna, kde je ta holka za tu hloupou, protože ty kecy těm chlapům věří…

Jé, to je taková provokace?

… nevím jestli to mám přiznávat, ale nám se na první desku asi čtyři písničky nevešly, a tak jsme je dali na tuhle novou. Ale nebylo to o kvalitě, jen jsme nechtěli dělat 80minutovej debut.

Ta nová deska se mi zdá rozmanitější, mantinely širší…

Dokonce jsem se někde dočetla, že kdybych některé písničky nahrála s úplně jiným ansámblem, byla by z toho konečně slušná poprocková písnička. Což je samozřejmě přesně to, co nechci.

To je snad jasný.

Většině novinářů ale bohužel ne. A já, když jen trochu slyším, že se mi muzika sune do popiny, tak dělám všecko pro to, abych to zatajila. To se třeba povedlo v písničce „Pro inspiraci", je jediná v dur a já se duru hrozně bojím, protože je vlezlej. Buď to musíš nějak přetlouct a udělat z toho srandu a schválnost, anebo to musíš zatajit. Snad půl roku jsme nevěděli, jak tu písničku udělat, aby nebyla tak vlezlá. Pak jsme tam zaranžovali cello a pianistovi skoro zakázali hrát.

Myslíš, že nemůže bejt příjemně vlezlá písnička?

Nevěřím tomu a hlavně tenhle svět je vlezlostma přeplněnej… no, ale je blbý, že ti pak zbyde jen dvanáct tónin místo dvaceti čtyř.

Třeba když si půjčil Rod Stewart od Toma Waitse Downtown Train a udělal z toho rozhlasový hit.

No fůůůůůůj!

Myslíš, že se tě maj chlapi bát, když tě slyšej?

No image to fakt není, já to takhle prostě cejtim. A k divnejm textům potřebuju i divnou hudbu.

Proč divnou?

Dobře, tak teda nekomerční. A je otázka, jestli se s tím člověk smíří.

Ale oba léta děláme zcela programově něco, s čím žádný žebříčky nestrháme.

Jenže já bych ráda natrhla prdel nějaký hitparádě… Jen by si museli zvyknout, že je tam něco divný.

Přece dobře víš, jak uvažujou rozhlasoví dramaturgové.

Ale mně se nechce počítat s tím, že mě hodnotěj zoufalci. Já chci, aby byl aspoň jeden soudnej a přemejšlivej a s tím to budu dělat. Kdybych měla věřit, že jsou všichni tupci, tak bych s hraním musela seknout.

Ale vždyť rádia nepotřebuješ, nás taky nehrajou. Jeden rozhlasovej asi dvacetiletej rozumbrada řek našemu vydavateli: „Hudba je to pěkná, ale ty texty jsou nepřátelské."

Já myslím, že se to musí zlomit, že vzniknou nezávislý stanice, který budou silný. Hele, já už nestíhám chodit do práce a nic jiného než práce mě neuživí. A někdo mi na chleba dát musí.

Ty nemáš ten trénink z totáče, kdy se všecko smysluplné dělalo po práci?

Ale nejde to dělat fakt pořádně. Já se neumím dělit na drobky.

Tak jak bys chtěla, to ale nefunguje.

No vždyť ten Hrabal si v padesáti taky roztloukal chleba.

Můžeš rovnou dojít ke spekulaci, že umřeš hlady a oni pak konečně objeví genialitu tvé tvorby.

Jo, s tím počítám.

Ale v hudbě se to zas tolik necení. Ve výtvarným umění je to daleko cennější, když zhebneš.

A co Doors? …Já mám dojem, že se tady po revoluci změnilo pole působnosti a spousta muzikantů zbytečně dožívá ve zvycích, který měli z toho minulého režimu. I když to nevyjde, tak má cenu zkusit se tím probourat.

To je jeden pohled. Ale muzikanti, kteří začínali před dvaceti lety, měli samý zákazy, nemohli vydat desku, jsou dneska čtyřicátníci, a už se nebudou vzdávat svejch firmiček, krámů, zaměstnání…

To mě právě sere, protože teoreticky ti od čtyřicítky zbejvá ještě jednou tolik. Tak jakýpak mít už v půlce hotovo! Naopak se mi líbí lidi, který si ve čtyřiceti řeknou, že toho maj plný brejle a že to udělaj teďka všecko jinak.

Chceš si povídat o krizi středního věku?

Radši ne, já jsem zatím pořád ještě revolucionářka. My jsme svým trváním dost mladá kapela a já si myslím, že s tím jde něco dělat. Kamkoliv jsme přijeli jako neznámí, tak jsme překvapili. A když vím, jak se to tady v Čechách patlá a jak se píše spíš o tom, kdo je důležitej než zajímavej, tak si říkám, že nás snad ještě všichni neobjevili a že máme ještě koho a čím překvapovat.

class="zvyraz"Takový překvapení jako první deska už to nikdy nebude.

Určitě, to je jasný! Taky mám občas dojem, že už mám zaděláno na to, že už budu vždycky taková. Že už to vlastně ani moc nepokazím… už budu vždycky divná.

Kde hrajete mimo Prahu? Vždyť skoro v žádným klubu není piano.

Hrajem všude, kde nás chtějí, a vozíme s sebou synťák.

To by mi teda hodně zkazilo dojem.

To chápu, ale musíme bejt připravený na všecko. Mně se taky líběj víc sály s piánem.

Jo, a jezdit dvoják s Tomem Waitsem.

Je legrace, když si pouštíš ty jeho nejstarší jazzový desky, kde zpívá normálním hlasem, a o deset let později je z něj zvíře. On to někde vyprávěl, že si ho schválně vyřval. A řeknu ti, že to je pěkná dřina, protože hlas je strašnej nezmar a skoro vždycky se ti spraví.

A co ten tvůj hlas?

Jo, mám historku z natáčení, protože se mi podařilo během prvního týdne ve studiu přijít o hlasivky a celej víkend jsem se snažila dát dohromady, abych mohla druhej tejden zpívat. Polykala jsem všechno možný…

Vajíčka…

…to ne, rovnou chemikálie, protože bylo málo času. Pak jsem první den zkusila ty tři nejjednodušší a nejmíň namáhavý písničky a pomalu si přidávala ty obtížnější, s tím, že poslední den tam ty nejtěžší nějak už nařvu. A ono to celý zázrakem vyšlo.

class="zvyraz"Prej jsi dala nějakýmu pořadateli pěstí?

Byli jsme v Pardubicích v Ponorce a nepřišli nám tam lidi. Ale měli jsme podepsanou smlouvu, že nám pořadatel nějaký peníze zaplatí. A on se z toho tak pěkně a dlouho vykrucoval, že jsem si řekla, že tady už nebude mít váhu nic jiného, než když mu dá ženská pěstí… no a tak jsem šla a dala mu ránu… a pak ten nekonečnej čas, kdy ten chlap přemejšlí, jestli ti ji může nakouřit zpátky. Ale většinou to neudělá.

To snad ani dost dobře nejde.

Jak nejde? Jsem jenom člověk jako ty! Hrajem si na emancipaci, tak se vším všudy. Nebo na emancipaci v uvozovkách, protože já bych na tom chtěla bejt stejně, ale tu ránu od chlapa nejspíš nedostanu, takže co je to za emancipaci.

A jsi schopna si jí nějak definovat mimo psaní tvých textů?

To víš, že je to složitý téma. Ale já myslím, že to není o tom, že by společnost nepřála ženám, ale že nepřeje rodině. A žena je s rodinou víc svázána, takže to víc odnáší. Ale není to o nich, je to o tom, že když má někdo děti, tak nemůže vydělávat a utrácet. Nemůžeš si prostě užívat. Myslím, že ty matky od rodin mají pořád pocit, že jim něco strašně utíká. A je to pravda, protože byznys, kterej je všude okolo a kterej ti každej půlrok vymyslí novej model mobilního telefonu a chce, aby sis ho koupil, tě nutí, aby sis na něj vydělal. A ta ženská nic z toho nemůže, sedí doma a šetří na sunar.

Nemusí vždycky podléhat tý masáži.

Ale musí. Když si zapne televizi, zase to tam vidí. A chlap, kterej na svou rodinu musí vydělat, je v tom koloběhu sám zajetej. A ona jen vidí, že on pořád není doma, občas si něco novýho domů přinese a ona má furt jen na ten sunar. A kouká, jak jiný choděj do kavárny, probíraj nový filmy a jaký mají doma stereoaudiokvadrofono… a ona nemůže.

Ty to ale furt aplikuješ na ten komerční model.

Já si nemyslím, že se kolem nás děje něco jiného. To se vždycky jen pár lidí urve a tvrděj, že jsou intelektuálové a snažej se řešit něco zajímavýho, ale zase si vybíraj z toho komerčního modelu, kterej se jim nabízí. Když vznikne nekomerční hudební festival, tak se za tři roky stejně musí komercializovat, protože je to zase hlavně o prachách - musí třeba zaplatit pronájem...

Tyhle teorie mě ale nepřesvědčujou, že jseš feministka.

Tak nejsem, na to mám muže příliš ráda.

Ale kdekdo ti to přišívá.

To, že provokuješ a máš něco v hlavě, takže tu provokaci občas i dokážeš hezky sestrojit, to tě přece ještě nikam neřadí. To je zase jen problém těch, kdo mě řadí. Za půl roku udělám kopanec úplně na druhou stranu a oni si to zase budou muset někam zašuplíkovat - a nebudou vědět kam. Já nemám moc ráda slovo „umělec“, protože je zprofanovaný, ale myslím si, že umělci jsou na světě proto, aby ty fóry, ty kopance dělali, aby tě vždycky probudili a říkali Nené, já nejsem z týhle škatulky, jen si zas lámej hlavu.

Když posloucháš písničku, pátráš po těch textařích? Kdo se ti zdá fakt dobrej?

Já neumím vyčlenit z muziky text. Potřebuju, aby to bylo dohromady dokonalý. A z toho důvodu mám průšvih ten, že v Čechách jsem ochotná tolerovat tři hudební tělesa, což jste vy (Nahoru po schodišti dolů band), Vltava a Psí vojáci - a nikoho jiného nehodlám poslouchat, protože je tam vždycky aspoň jedno špatně.

Tak děkuju… A když skládáš ty, je něco první? Text nebo hudba?

Já vůbec neskládám u piána. Chodím po ulici a najednou si začnu něco zpívat, někdy to nechám, někdy to celý přepíšu.

Takže ti naskakujou slova zároveň s melodií?

Jasně! Přichází to spolu, jenom někdy zjistím, že ten text je blbej, tak ho celej předělám. Ale je fakt, že tím, že tvořím na ulici, ty slova potřebuju, protože si to s nima líp fixuju do hlavy. Samotnou melodii bych si nezapamatovala. A když si celou písničku sestavím, kde bude refrén a kde třeba mezihra, tak teprve sedám ke klavíru a zjišťuju, co to je za noty. Mě hudební nástroj vůbec nezajímá. Další důležitej moment je, že se jako zpěvačka musím hodně zabejvat tím, jak to chci věrně podávat. Vy to máte ve „Schodišti" jako srandu a když to bude Doktor zpívat o oktávu vejš, tak je to v pořádku, jenže já když to chci věrně prožívat a dát tam to, co se mi zdá tý písničce adekvátní, tak si musím najít tóninu, ve který to celý dokážu zazpívat tak, abych nepřehrávala.

Někdo mi říkal, že to je vlastně alibismus, když ty hrůzy zakukluju do srandy. Třeba na tom něco je, já bych neměl odvahu jít s tím ven tak natvrdo jako ty.

Já s tím taky úplně natvrdo ven nejdu, protože zase schválně straším. Schválně přeháním, schválně vzbuzuju hrůzu, i když si z toho někdy dělám srandu. Taková deprese na druhou. Myslím, že průšvih se v extrémní poloze převrací ve svůj pravej opak. Často se stává, že je ti třeba fakt strašně blbě a začneš se chechtat, protože nemáš žádný jiný řešení. A to si v tom „umění" můžeš dovolit. Přehnat to až do extrému. V momentě, kdy jsi v nějakým emocionálním rozpoložení, něco s tebou hejbá, víš sám, jak se ty nálady měněj. Lítáš z jednoho extrému do druhého a vůbec to neovládáš. A co jiného ti k tomu dá prostor než umění. A muzika je na to nejlepší, protože písničky jsou krátký a ty ty nálady stihneš... Mě muzika fakt hodně vyléčila, protože dává prostor k ventilaci. Jinak bych všechny emoce musela furt tutlat a třeba bych to nepřežila.

Já se některejch slov bojím, nemůžu je použít…

Já vím, ty DEPRESE… Já se zase bojím slova LÁSKA, to nikdy nenapíšu. Často jde o slova, který jsou nadužívaný. Ale mám výhodu, že jsem ženská, a že slova, který ty nemůžeš, ode mě nikdo nečeká. Od ženský se čeká lyrická, něžná, blonďatá píseň. A mě to dává velkou sílu, když řeknu…

…hniloba…

A jak se to ode mě nečeká, tak mám někdy pocit, že mě berou jako chlapa. A jsem za to ráda, protože proč bych měla zastírat, že jsem ochotná dát někomu pěstí, proč se tvářit na jevišti, že to není pravda. Už taková zůstanu.

Vidíš, a ty popzpěvačky můžou měnit svou image a vždycky to ještě světu nahlásej. Na podzim chci skončit s modelem „princezna" a zkusím „hadí ženu".

Ale oni těmahle obchodníma tahama oslovujou hlavně vesničany, který se chytaj jenom na tyhle pecky. Že Iveta Bartošová stále žije… promiň, to vím a jdu radši okopat mrkev. Ale když nahlásí, že bude „hadí žena", tak si řeknou, ty vole, dyť naposled jsem jí viděl jako princeznu, tak pojď mámo, to si pustíme.

My jsme zvyklí bejt v Praze, v kulturní obci, tady kultura maká, tady je 20 klubů a předhání se jeden před druhým a 40 kin a nestíhaj se naplnit. Tady tě kulturou krměj, ale v Postoloprtech je všechno úplně jinak. Tam tě bombardujou televizí a tam kultura není. A hlavně na vesnici máš strašnou spoustu práce. Přijdeš z práce stejně náročné jako ta pražská a doma tě čeká ještě jednou tolik práce - králíci, slepice… A ty lidi si pak potřebujou u kultury jenom odpočinout, i když vůbec nejsou hloupí, ale jen přepracovaný. Ty tady máš ten čas zkoumat vývoj Toma Waitse mezi třetí a desátou deskou, to tam fakt nikoho nezajímá. Ale bohužel si myslím - a teď se budu rouhat - že je to na tý vesnici víc v pořádku než tady, nějak blíž k přírodě… největší moje deprese přišla, když jsem zjistila, že kultura je vlastně totální nadstavba a skoro vůbec není pro život důležitá. Pro to, abys přežil, měl děti a dokázal je vychovat, na to si kulturu dovedeš vytvořit sám. Já to vím - jsem holka z vesnice.