Kapela Ta Jana stojí na půl cesty

12.06.2003 - Alex Švamberk - Právo, str. 12

Skupina Ta Jana z Velké Ohrady byla jedním z největších objevů tuzemské scény. Její kombinace rockového šansonu s městským folklórem, majícím blízko až ke kramářské písni či dokonce šramlu, byla skutečně zajímavá, i když občas až příliš poplatná Filipu Topolovi z Psích vojáků. Osobitost dodaly písním, jejichž zvuku dominovalo piano, nahořklé texty, v nichž se zrcadlily zkušenosti obyčejné holky ze sídlištní periferie, které si nedělá o životě žádné iluze, ale dokáže jej žít. Na aktuálním albu Do půl těla se skupina drží pojetí, se kterým přišla, i když původního pianistu Vendelína Tůmu vystřídal Ivan Vojta. Jádrem alba jsou opět nahořklé, rytmické skladby s místy až hospodskými názvuky, prokládané kvůli kontrastu lyrickými pasážemi, mezi nimiž vynikají především ty rychlejší: Návod, Jednou možná a Na vodě. Zpěvačka Jana Husáková, která je takřka výhradní autorkou písní, se však pokusila trochu rozšířit záběr. V divadelním Klimpru adijé titulní písni opatrně využila jazzových postupů a v nejexperimentálnějším Egu, které je jednou z nejlepších písní desky, dokonce vystačila pouze s doprovodem promyšlených bicích podobně jako Siouxsie u klasických nahrávek skupiny Creatures. Silnější je už jen drsný edithpiafovský šanson L.P. 2500, plně odhalující Janiny schopnosti pracovat s výrazem. Ke zpestření přispěly i bohatší aranžmá, lyrickou notu podtrhlo cello a akordeon, místy však je sentimentu až příliš, protože některé klavírní figury jsou až příliš prvoplánové a čpějí laciným barem. U rychlých skladeb to nevadí, protože tam ostináto dává písním tah, ale pomalé občas zbytečně zeslazuje. Lyrické motivy však představují úskalí nejen pro pianistu, ale i pro jejich autorku, která pro ně nenašla optimální polohu. Přestože se skupina do jisté míry hlásí k odkazu divadelních písní (také v letech 1996-7 vystupovalo v Semaforu v pořadu V hlavní roli písnička), Jana Husáková místo toho, aby sázela na výraz, se soustředí na přesnou intonaci, a originalita projevu je vystřídána nečekanou šedí, ve které i nápady v textech naráz vyznívají do prázdna. Prázdně optimistický refrén titulní písně to jasně ukazuje. To neznamená, že by snad Do půl těla bylo nepovedenou deskou. Naopak, klady převažují, úskalí druhé desky Ta Jana dokázala překonat, ale k dokonalosti albu něco chybí. Možná by stačil citlivý producent, která by zavčas upozornit na slabiny. U povedeného díla drobné chyby mrzí dvojnásob.

Ta Jana z Velké Ohrady: Do půl těla
Black Point, 50:01

François Couture - www.allmusic.com(All Music Guide) 

Ta Jana z Velké Ohrady - Do Pul Tela...

* * * * (=4/5)

Released three years after Ta Jana z Velké Ohrady's debut, Do Pul Tela... is the work of a group who has found its sound. Exit the overtly cabaret leanings and the ill-thought use of synthesizers. Instead Ta Jana ("the Jane") aims for a new form of acoustic song, rooted in the age-old jazz singer quartet (piano, double bass, drums) but laced with a pop sensibility and a touch of Czech folk. Her deep alto voice has more power and often charms and touches. Ivan Vojta replaces Vendelín Tuma at the piano, although the latter makes an appearance on accordion in "Jistá" and "Veda Samota." Martin Doktor Krajícek (of the Nahoru Po Schodisti Dolu Band) duets with Ta Jana in "Neco Mne Je (Názor Druhé Strany"). The quality of the songwriting has generally gone up several notches, with "Kolednice," "Na Vode," and "Elce Pelce" hitting peaks. The songs often bring to mind Tori Amos' first album in a slightly jazzier mood, an impression enhanced by the tortuous relationships and occasionally direct language found in the lyrics. Expect moving songs and that evanescent spark of imagination that puts Czech pop music in a league of its own (although not as drastically as in the case of Iva Bittová or Pavel Fajt). Lyrics and liner notes are offered in a shaky but still helpful English translation. This album is a discovery to be made.

Překlad:

Tři roky od vydání debutu je deska Do půl těla... počinem kapely, která našla svůj zvuk. Upustila od kabaretu a užívání syntezátorů. Místo toho Ta Jana docílila nové formy akustické písně, zakořeněné ve starém jazzovém kvartetu (zpěv, piáno, kontrabas, bicí), ale navíc okořeněném popovou citlivostí a dotekem českého folku. Janin hluboký alt má nyní větší moc - často čaruje a dojímá. Ivan Vojta vystřídal za piánem Vendelína Tůmu. Ten ale hraje jako host na akordeon v písních "Jistá" a "Věda samota". Martin Doktor Krajíček (z NPSDB) zpívá duet s Janou v písni "Něco mně je (Názor druhé strany)". Kvalita písní se všeobecně zlepšila o několik stupňů. "Kolednice", "Na vodě" a "Elce pelce" jsou vrcholy alba. (Tyto) písně často připomínají první album Tori Amos v trochu jazzovější náladě - vliv nerovných partnerství a  příležitostně bezprostřední jazyk, který je k nalezení v textech. Očekávejte dojemné písně a jiskřivou představivost, která klade českou popovou hudbu do své vlastní ligy (i když ne tak drasticky jako v případě Ivy Bittové nebo Pavla Fajta). Texty a informace jsou k dispozici v nedokonalém, ale přesto užitečném anglickém překladu. Do půl těla... je album, které stojí za to objevit.                  

Deník Jablonecka - (jibl), 14.2.2003

Z Velké Ohrady je jen jedna jediná Ta Jana

Jablonec n. N. - V sobotu do Jablonce přijede jedna Jana, aby v Klubu Na Rampě ukázala, co ve Velké Ohradě udělala s písničkou, respektive šansonem, neboť kapela Ta Jana z Velké Ohrady se sama sebe vymezuje právě jako "nový emocjonální šanzón". Vznik kapely je datován do roku 1996, kdy bubeník Roman Pluhař potkal Janu Husákovou, zpěvačku a textařku, velmi osobitou a originální bytost.

Je to právě Ta Jana, která nyní vydává již druhé album pod hlavičkou osoby z Velké Ohrady. Za těch několik let si získalo hudební těleso složené ze zpěvačky, bubeníka Romana Pluhaře, klavíristy Ivana Vojty a kontrabasisty Přemysla Vágnera pozornost hudebních kritiků i množství posluchačů.

Koncert Na Rampě začíná zítra v devět hodin večer a rozhodně stojí za vidění a za slyšení.

Volume (součást časopisu Stereo&Video) 3/2003 - Karel J. J.

Ta Jana z Velké Ohrady - Do půl těla...

Black Point Music, produkce Ta Jana z Velké Ohrady

Druhé album skupiny Ta Jana z Velké Ohrady už sice není takovým šokem jako v roce 1999 debut Od půlnoci do tří, přesto Do půl těla... nabízí bezpočet důkazů, že Jana Husáková a spol dostáli předpovědím o jejich skvělé budoucnosti. V nahrávce je slyšet posun k bezprostřednosti živých koncertů, umožněný stále rostoucí suverenitou jednotlivých muzikantů, Romana Pluhaře (bicí), Přemysla Vágnera (kontrabas) a Ivana Vojty (piano), kteří už zdaleka nejsou jenom doprovodem hlavní hvězdy. Tento posun reflektuje i sama zpěvačka a autorka převážné většiny hudby a textů, když ustupuje z pozice vyčnívající frontmanky a stává se přirozenou součástí celku. Její hlas se teď předhání s jednotlivými nástroji, kdo přijde s pronikavějším, originálnějším nebo hravějším nápadem. Už to by byla pro Tu Janu velká výhra, kdo má však zájem, může si navíc z neobvyklých slovních spojení a tvarů vytvořit podle sebe i něco navíc.

Hudba: 4/5   Zvuk: 4/5 

Instinkt 5/2003, Josef Rauvolf

Ta Jana z Velké Ohrady - Do půl těla

Označit Janu za dnešní Hegerovou zní možná svatokrádežně, styčných bodů bychom však našli dostatek. Hluboce prožitý zpěv, doprovod čerpající jak z barového piána, tak z jazzu nebo z hospody nad ránem, prvky folkloru. To vše přetaveno do zcela osobitého a vyzrálého tvaru. Skupinu s dlouhým jménem v našich přesilových rádiích neuslyšíte, je třeba si ji najít. Určitě se to vyplatí.

listopad 2002 - Karel Souček, Plzeňský deník 

Ta Jana se vrací do milované Plzně

Zpěvačka, skladatelka a textařka Ta Jana z Velké Ohrady a její tříčlenná doprovodná skupina mají díky mnoha plzeňským koncertům v západočeském regionu hodně příznivců. Mnozí další jistě přibudou 13. listopadu, kdy originální šansoniérka vystoupí v Zach´s pubu na Palackého náměstí. Nový koncertní program, vycházející z aktuálního alba Do půl těla, představí od 20.30 hodin.

"V Plzni už nám fanoušci založili fan-klub, hráváme tu skoro tak často jako doma v Praze. U Zacha nebo v Inkognitu, prošli jsme Céčkem, Černým rackem i Runwayí. V letech 1997-98 jsme také absolvovali dva ročníky zdejší Porty. Nikdy pořadatelé nevěděli, co s námi, a tak nás vždycky poslali domů s nějakým diplomem," říká se smíchem zpěvačka Jana Husáková, vystupující pod přezdívkou Ta Jana z Velké Ohrady.

Páteř středečního koncertu budou tvořit písně z druhého alba Do půl těla, které se od debutu Od půlnoci do tří liší lepším zvukem a celkovou větší propracovaností a pestrostí. V nápadité a originální muzice se střídá rock s jazzem, folkem, kramářskou písní, latinou, blues či kupletem. Nový emocionální šanson, tak hudebníci označují svůj styl. A opravdu, emoce poletují vzduchem a naléhavý, výrazný a dobře usazený vokál Jany Husákové má k procítěnému šansonu blízko, zvláště ve skladbách Klimpr adijé, Do půl těla, L.P. 2500 nebo Věda samota.

Zpěvačka se svým hlasem pracuje výborně, s nadhledem střídá řadu poloh. Dokáže být lyrická, veselá, zádumčivá i ironická, a i proto má každá píseň jinou náladu. Přesto album drží pohromadě, na čemž mají velkou zásluhu ostatní hudebníci. Celkovou atmosféru dotvářejí Janiny poetické texty. Před příběhy dávají přednost pocitům a volným asociacím, v osobních výpovědích se zabývají mezilidskými vztahy, především pak odvěkým tématem muž a žena.

"Každý koncert v Plzni je malou oslavou a dokonce velmi často taneční! Málokde jinde se stává, aby naše hudba vyvolávala tolik radosti! A máme tu i jednu specialitku - čtvrtý ročník Gymnázia v Blovicích na naše koncerty chodí včetně své třídní profesorky. A náš plakát jim údajně visí ve třídě mezi školním řádem a Otou Pavlem," vrací se k zamilované Plzni zpěvačka.

24.11.2002 -  Petr Schier, music.scena.cz 

Ta Jana a její osobní šanson

Čtyřčlenný soubor Ta Jana z Velké Ohrady vydává svoje druhé CD Do půl těla.... Zpěvačka Ta Jana, vlastním jménem Jana Husáková, je autorkou všech textů, grafiky a s jedinou výjimkou i hudby. Kapelu dále tvoří Přemysl Vágner (kontrabas), Ivan Vojta (piano), Roman Pluhař (bicí nástroje, vozembouch). Všichni připravili album plné hluboce osobního divadelního písničkářského šansonu.

Už titulní melodický šanson Do půl těla s dobře našlápnutým klavírem propojený výjimečným hlasem Jany nám dává najevo jakou hudbu i náladu na hnědém kotoučku můžeme očekávat. Barově stříknutá jazzem zní skladba Návod. Následující Jistá disponuje se základem úspěšné písně, snadno zapamatovatelná melodie a syrově dupavé bicí. Prostředkem k uvolnění nahromaděného zoufalství je píseň Kolednice, mistrovsky interpretovaná s excelentně zvládnutým rytmickým hudebním doprovodem. Nepostrádá ani důvtipný závěr. Africkým rytmem je nasáklá píseň Ego, bicí Přemysla Vágnera (pozn. webmastera: z Přemka se stává multiinstrumentalista... chudák Roman si té slávy moc neužije!) mají ten správný optimální drajv. Popově laděná je pohodovka Pro inspiraci s příjemně neproblémovou atmosférou s hitovým základem jak stvořená do chmurného podzimního času plného ,,hustého šustícího listí“. Vás zaručeně pohladí. Závěrečný duet s Martinem Doktorem Krajíčkem Něco mně je (Názor druhé strany) nám album důstojně zakončí. Posluchač zaklapne CD po příjemně strávených padesáti minutách.

Po všech stránkách moderní písničkový šanson, který má, díky celkové vzdušnosti, šanci zasáhnout nejen vyhraněné fanoušky tohoto stylu...

CD k recenzi dodalo vydavatelství Black Point Music

Zpravodaj Jonáš-klubu č.3, listopad 2002

Ivan Kott

HUDBA VELKÉ OHRADY

Do půl těla - tak nazvala své druhé album zpěvačka Ta Jana z Velké Ohrady a vydala ho (stejně jako to prvé) u vydavatelství Black Point. Doprovod obstarala opět Janina tříčlenná kapela, ve které ovšem Vendelína Tůmu u klavíru vystřídal Ivan Vojta, zatímco na basu i nadále hraje Přemysl Vágner,a  bicí soupravu obsluhuje Roman Pluhař. Vendelína ale na albu přeci jen uslyšíme, hostuje tu s akordeonem, podobně jako cellista Antonín Bernard. V poslední písni se vedle Janina zpěvu ozve i hlas mužský a velmi mužný, jehož majitelem je Martin Doktor Krajíček z kapely Nahoru po schodišti dolů band. 

Texty všech čtrnácti písní si napsala Jana, s hudbou je to obdobné, jen s titulem Klimpr adieu jí pomáhali Roman s Přemyslem. Tato písnička se do určité míry vymyká ze stylu písní ostatních, ať už v doprovodu, který je velmi střídmý a výrazně se v něm uplatňuje především Přemyslova basa, tak ve způsobu Janiny interpretace textu. Slova nabádající k prodeji piana, protože "je to malá, špatná skříň", tu jsou deklamována, a melodii sem vnáší citace úryvku z jedné známé písně Suzane Vega. Skladba ovšem přes svůj poklidný průběh nepostrádá potřebné napětí a účinnost - atributy nechybějící u žádné z Janiných písní.

Na posluchače zapůsobí okamžitě Janin dravý a procítěný způsob zpěvu i dynamická hra kapely, která dokáže svým charakteristickým zvukem vtisknout nahrávkám jakýsi jednotící rámec, aby zároveň z každého titulu udělala neopakovatelný originál. Prostředkem k tomu je především vynalézavá instrumentace, která umocňuje účinnost Janiných výrazných textů. Jejich obsah se týká hlavně vztahů mezi lidmi, odhalování úskalí společného života i lidské naivity (Na vodě: Dušička hloupá ani neví, že je obětí, k hladině stoupá, až s tím skončí, ke dnu poletí). Je tu také písnička Elce pelce, plná slovních hříček (Elce pelce, osou kosočtverce kdo se dal, nedohrál, dožil různě mělce) i podivná, chmurná vyhlídka do budoucnosti nazvaná L. P. 2500. Jako protiváha k písním, v nichž si to Jana po svém vyříkává s mužským pokolením, tu působí závěrečná píseň Něco mně je, s podtitulem Názor druhé strany, v níž má vedle Jany důležité slovo právě hlas Martina Krajíčka, který na Janinu repliku "Zdá se mi, že je svět plnej tvejch očí, svářej mě pohledem!" odpovídá "Kostrčí tiká, jestli to neskončí, budeš mít smolnej den!".

Proti albu prvému mám z tohoto pocit mnohem většího přiblížení se k živému hraní, k oné koncertní atmosféře, tak jak ji pravidelní návštěvníci z Janiných vystoupení znají. Jana and her boys to vysvětlují mnohem lepšími podmínkami a kvalitnější prací ve studiu ve srovnání s albovou premiérou, já se ale domnívám, že se na tom podílí i větši vyhranost a vyzrálost kapely, která si pak může dovolit pestřejší aranže, což dokazuje například Přemyslova basa, která tu není využívaná pouze jako nástroj rytmický, ale ve velké míře tu při hře smyčcem působí i jako nositel melodie. Po Vendelínově odchodu, vynuceném jeho časovým stresem, se podařilo najít výbornou náhradu v Ivanu Vojtovi, který do kapely výtečně zapadl a v nedlouhém čase, který zbýval do natáčení alba, se s ní dokázal perfektně sehrát.

Milan Šefl - Týdeník Rozhlas, 21.10.02

TIP TÝDNE

Ta Jana z Velké Ohrady, díl druhý

Pražská kapela Ta Jana z Velké Ohrady sice odehrála svůj první koncert už v létě roku 1996, širší pozornost však vzbudila až koncem devadesátých let, kdy se z prken Divadla Semafor a folkových pódií přesunula do pražských klubů. Po příznivě přijaté demokazetě završila svou "první pětiletku" již oficiálně vydaným cédéčkem Od půlnoci do tří, které se dočkalo vstřícných recenzí nejen v hudebních časopisech, ale i v kulturních rubrikách většiny českých deníků a týdeníků. Výsledkem byla například nominace na jednu z cen Akademie populární hudby za rok 1999.

Po třech letech a řadě koncertů (i v blízkém zahraničí) se "Velkoohradští" přihlásili s albem novým. To podstatné, čím před třemi lety zaujali, zůstalo zachováno. Komorní, v dobrém "barové" muzice s prvky folku, jazzu, šansonu i rocku nadále vévodí básnivé texty a osobitý projev zpěvačky, skrývající své jméno pod šifrou Ta Jana, kterou jí před lety vymyslel Pepa Nos. Čtrnáctipísňová kolekce Do půl těla se však od první desky přesto liší a kapelu posouvá o hodný kus dál.

Nové písničky, jejichž téměř výhradní autorkou je opět sama zpěvačka, svědčí především o pečlivější spolupráci uvnitř souboru. Zatímco ze starších skladeb Ta Jana vyčnívala, celé nové album svědčí o snaze kapelu zbytečně neupozadit a přitom plně využít výrazu její "poznávací značky". A tak se Ta Jana přirozeně dělí o prostor jak s vynalézavým kontrabasistou Přemyslem Vágnerem, tak s citlivým pianistou Ivanem Vojtou - vše zpovzdálí kontrolující bubeník Roman Pluhař pak může zvažovat, zda píseň "připepří" nebo naopak jen lehoučce podbarví metličkami.

Při vší úctě k jednotlivým instrumentalistům, oproti debutu podstatně lepšímu zvuku nahrávky i k milým vstupům hostujících umělců (vzpomeňme alespoň Martina Krajíčka z kapely Nahoru po schodišti dolů Band v závěrečném duetu Něco mně je), však hlavní hodnotou kapely Ta Jana z Velké Ohrady zůstává její zpěvačka. Sama to sice slyší jen tuze nerada, ale od slavných časů Hany Hegerové tu žánru šansonu nikdo nevyhovoval tak jako ona.

Oves, 14.10.02 - Freemusic

Ta Jana z Velké Ohrady - Do půl těla ...

50:01 / 14 skladeb, vydal Black Point

Mužský aby se ženského pohledu na věc v domácí hudbě nahledal. Pominu-li kašírované předstírání drtivé většiny popové produkce (mnohdy navíc stejně psané chlapským perem), teskně si nad hladinou, která se uzavřela nad Zuby Nehty, vzpomenu nejspíš jen na tři jména, která se mi po klubech a festivalech výrazněji vetřela pod kůži. Na loni debutující písničkářku/šanzoniérku Radůzu, její objevitelku Zuzanu Navarovou a chytrou holku z vesnice Janu Husákovou. Posledně jmenovaná se v čele své kapely zvané Ta Jana z Velké Ohrady slušně uvedla už svojí prvotinou Od půl noci do tří, vydanou u pražského vydavatelství Black Point. Po třech letech se u stejné značky hlásí o slovo deska druhá, nazvaná Do půl těla.

Než se pustím do rozebírání kladů a záporů této desky, rád bych upozornil na "videobooklet". Ne náhodou - patří mezi ty nejhezčí, co jsem poslední dobou viděl. Vévodí mu především rukou úhledně napsané texty v jednoduché, ale působivé úpravě a falešném "textilním" přebalu. Pod tímto desingem je podepsána sama autorka a bubeník Roman Pluhař a už tady se lze vypozorovat jistý náznak dotaženosti.

A co za ty roky na Velké Ohradě změnilo? Mnoho ne, zpěvačka a autorka hudby i textů opět sahá do své pestré palety výrazů, od drze hubatých textů až po ty vážné, od jazzového zabarvení po šanzónové ukolébávání, v nevelkém, hlasových exhibic prostém rozsahu hlasu, který je stejně dobře sametový, jako nabroušeně ostrý. Hlavní důraz je kladen především na přesvědčivé prožití příběhů, ať osobních (a tady si možná vzpomenu na ještě "drsnější" Zuzanu Hanzlovou z Neočekávaného dýchánku) či těch obecněji stavěných. Ty jsou načrtnuty texty v netypickém městském nářečí a načichlé trochu jiným druhem emocí, než obvykle bývá zvykem. Ta Jana totiž víc než ženské něžnosti popouští uzdu vzdorovitému uvědomění sebe sama.

A co doprovodná skupina? Ano doprovodná, nic si nenalhávejme, hlavní role je tu jenom jedna. Ale i přesto se řemeslně vyzrálí hudebníci snaží vnést do skladby přece jen něco víc, než je k dokreslení atmosféry zpěvu, potažmo textu potřeba. Na začátku "Kolednice" nakousnou náladu zrovna činnovskou, ve "Vědě samotě" mluví najazzlý kontrabas téměř lidskou řečí a takových drobnůstek bychom tu napočítali ještě pěknou řádku. Větší autenticitě vyznění kapely upuštění od "umělých zvuků" syntezátoru zjevně prospělo, ostatně stejně jako absentující kytara vůbec nechybí a přidává skupině na originalitě. Na růžích ustláno nebudou mít příznivci stylové čistoty - skupině není cizí ani valčík a už vůbec ne uvolněný šraml. Ale hlavně - nijak objevnými, ale ani ne tuctovými harmoniemi je tu zaděláno hned na několik potencionálních hitů (Kolednice, Pro Inspiraci). Ač jen v epizodní roli, je ještě třeba zmínit vedle posmutnělého akordeonu a táhlého cella hostování na poslech nejvýraznější a to Tomáše Krajíčka z Nahoru po schodišti dolů bandu. Jeho zdatným dialogovým zápolením s Tou Janou se nemuselo šetřit jen na poslední píseň!

Pokud se vám první album líbilo, určitě nebudete zklamáni ani tím druhým. Pokud jste ještě neměli tu čest, vězte že tahle hudba se hodí více do kavárny, než do zakouřeného klubu a skupina v čele se svéraznou zpěvačkou nabízí osobitou, zaběhanými klišé nepostiženou hudbu. Ano, najde se tu pár méně výrazných chvilek, ale celkově album vyznívá nadprůměrně. Řekl jsem nadprůměrně? A je vůbec s čím srovnávat?

Na webu Té Jany z Velké Ohrady naleznete kromě dalších informací také ukázky k poslechu.

Petr Korál - &MusiQ, říjen 10/02

Do půl těla...

Chápu, že Janu Husákovou alias Tu Janu z Velké Ohrady už moc nebaví, když o ní, respektive o tvorbě její stejnojmenné kapely pořád všichni mluví jako o novodobém šansonu (viz rozhovor v minulém čísle). Jenže za prvé si za to soubor může sám (kdopak vymyslel škatulku 'nový emocjonální šanson', ha?) a za druhé... vzhledem k nedostatku jiného vhodného termínu je to vlastně pravda. Ani druhé album na tom nic nezměnilo - což ovšem není výtka, chraňbůh.

Ta Jana je už dávno vyzrálá, jasně vyprofilovaná a nekompromisní osobnost. Všechno si píše sama takříkajíc přímo do pusy a nepřipustí moc kompromisů, jak zřetelně naznačuje v písni Návod: "Pokoukej se na mě, očima buď drzej, i moje tělo zkus, hlavu nedám..." Její texty působí ještě o něco hloubavěji než na prvotině Od půlnoci do tří a nabízejí vždy hned několik možných významových rovin - dopátrat se jejich pravého smyslu je většinou úsilí bez cíle, ale není svým způsobem krásné nechat některé věci pod pokličkou jisté tajemnosti?

Stejně nekompromisní zůstává i muzika TJZVO. Nadále si vystačí převážně jen se zdánlivě omezenými prostředky piana, bubnů a kontrabasu, a přesto nepůsobí jako pouhé podbarvení emotivně silně 'zaníceného' projevu předačky.  Naopak, hudba tu má naprosto stejnou váhu jako slovo a divil by se ten, kdo by čekal jednotvárný příval potemnělých a melancholických tónů. Ne, že by tam nebyly, avšak Ta Jana i napodruhé prokazuje smysl pro hudební hravost a barevnost v ryze akustickém rámci a při své zvukomalbě se rozhodně nevyhýbá ani veselým a sem tam až popové melodickým tahům (však poslyšte krásnou skladbu Pro inspiraci a představte si ji v košatém elektrifikovaném aranžmá!). A když už přizve hosty, má to naprosté opodstatnění; ať už jde o bývalého člena Vendelína Tůmu s akordeonem (tenhle nástroj by sound souboru ohromně prozářil!), violoncellistu Antonína Bernarda z MBT nebo zpěváka Nahoru po schodišti dolů Bandu Martina Krajíčka (povedený duet a Janou v písničce Něco mně je).

Á propos, 'videobooklet' je náramný nápad! K pochopení nutno vidět.

Hodnocení: 8/10  

Antonín Kocábek - www.rozhlas.cz/radium, 30.09.02

KDYŽ V BARU HOUSTNE DÝM...

Dlouhá léta, když se u nás řeklo šanson, ihned si většina vybavila Hanu Hegerovou. Poslední dobou si velmi dobré renomé v téhle těžko slovně popsatelné škatulce získává jednak Ester Kočičková a jednak už se ví i o zpěvačce, která má svoje příjmení natolik nerada, že si prostě říká jen Ta Jana z Velké Ohrady. Obklopena triem, které tvoří pianista, kontrabasista a "štětkový" bubeník, vychází jim nyní, dva roky po debutu Od půlnoci do tří druhé album Do půl těla, opět na značce Black Point.

Stejně tak jako nové album spojuje s debutem originální a pro skupinu charakteristické grafické zpracování obalu, stejně tak je charakteristický i zvuk a nálada - pokud jste tuhle skupinu už někdy slyšeli, s nikým jiným si ji určitě nespletete. Jedná se o hodně náladovou záležitost. Samozřejmě, že si ji můžete pustit i jako kulisu, ale potom budete o dost ochuzeni, zatímco při větším soustředění se lépe vyladíte na společnou vlnu, což ve výsledku znamená bohatší zážitek. I když jedna činnost, při které by dobře fungovala i jako kulisa, by mě napadala... Jistě - pokud je šanson pro vás přežitá, staromódní a k unudění zoufalá hudební forma, pak vás pochopitelně napřed třeba politovat a poté i před poslechem téhle desky varovat. Na prvním místě jsou tady zkrátka emoce, a to ne ani tak prostřednictvím hudby, ale spíše textů a hlavně formou zpěvu a jeho stylizací.

Dá se říci, že druhá deska začíná tam, kde první skončila. Forma se nemění, překvapení se nekonají, debutem daný model je pouze rozvíjen. Někdo tím může být zklamán, ale na druhou stranu očekávat něco jiného znamená hledat na nesprávném místě. Vlastně jedna dost zásadní změna tu je, a tou je zvuková kvalita. Druhé album se totiž skupině podařilo nahrát minimálně o třídu lépe. A to nikdy není k zahození. O pár zpestřujících hostech ani nemluvě - akordeon bývalého pianisty by neškodil i častěji, u cella je občas těžké ho odlišit od kontrabasu. Závěrečný duet s panem doktorem Krajíčkem z Nahoru po schodišti dolů bandu je roztomilou perličkou i výborným nápadem spojení dvou odlišných hlasových poloh.

Zdánlivě obyčejné písničky (ale zkuste takovou napsat!) probírají tradičně hlavně témata mezilidských vztahů. Skáčeme z baru do dusna panelákové, mezimanželské výměny názorů, lyrika střídá surově naturalistické scény. Stylizace zpěvu má rozsah až obdivuhodný - najdeme v ní výčitky, melancholickou odevzdanost, nefalšovanou hysterii, ale i rozvernost či sebevědomou koketnost. Decentnost kabaretní kutálky, jejíž muzikanti jsou už poněkud unaveni věčným obehráváním a několikátou tou dvojkou vína, se obratem proměňuje ve výbušnou směs - energií nabitou a sršící smečku muzikantů, bravurně zvládajících své nástroje a hrajících na doraz. Dominantní je většinou klavír, ale schopnost kapely nepodléhat stereotypům dobře dokumentuje třeba skladba Ego, kde je zpěv doprovázen jen bicími a tleskáním. Některé skladby se - nejen stopáží - vyjadřují ve zkratce; nectnost natahovat pěkný nápad do neúnosné délky či postavit sáhodlouhou skladbu na kombinaci dvaceti nesouvisejících motivů tady naštěstí nenalezneme. Písničky tak mají potřebný tah a nenudí. Ani se mi nechce opakovat po tisící, že dobrá polovina alba splňuje ty nejvyšší kritéria na příjemný, a přitom kvalitní pop, a mohla by bez problémů zpříjemňovat rádiové vlny, kdyby - ale vždyť víte. Bylo by asi škoda, kdyby tahle deska zapadla.

Milým dárkem posluchačům operujících počítačem je povedená datová stopa s "videobookletem".

(pozn. webmastera: to s tím videobookletem je samozřejmě blbost!!!)