Právo - duben 2006

Jana Husáková si našla místo pro exhibování

Jan Špulák

Zpěvačka Jana Husáková (37) patří k pozoruhodným postavám české šansonové scény. Už deset let vede pražskou skupinu Ta Jana z Velké Ohrady a mezi odborníky i fanoušky je respektovanou osobností. Jinými je ale chápána jako exhibicionistka a feministka. Něco popírá, něco přijímá.

Šanson je poměrně omezená škatulka. Jak si hlídáte, abyste se hudebně a textově neopakovala?

Prvoplánově mi na tom nezáleží. Asi to moc nehlídám, ale mám v povaze se nudit, když se opakuji. V tu chvíli cítím, že vytvářím něco, co jsem už někdy udělala, a vlastně tím sama sebe dost otravuju. Tomuto pocitu docela věřím, i když může být mylný. Ráda nicméně postupuji vpřed a spoléhám na instinkt.

Lze se vůbec v oblasti šansonu nějak vyvíjet?

Lze, ale musíte se vykašlat na škatulku a nebrat naši hudbu jako šanson. Škatulky jste si vymysleli vy, novináři. Většina muzikantů se jim naprosto brání a nechce o nich ani slyšet. Objektivně je však nutné přiznat, že si jimi pomáhají i muzikanti. Škatulky jako orientační bod, a něco takového existovat musí. Když mi přijde do hlavy nějaká isnpirace, neptá se, jestli je šanson nebo bigbít. Když to zpětně rozklíčovávám, myslím, že ve skupině Ta Jana z Velké Ohrady se progres děje spíš po stránce hudební, než po stránce výrazové, textové a příběhové.

Říkáte to, jako byste v kapele měla hlavní a současně poslední slovo.

Hrajeme desátý rok. Na začátku to bylo víc demokratické, ale náš styl byl tak vyhraněný, že se postupem času přesunuly pravomoci véceméně na mě a já se tomu nebránila. Je to na dohodě, protože stáhnout veškeré autorství na sebe a nenutit ostatní, aby dávali potenciál najevo, by byla hloupost.

Jste odjakživa vůdčí typ?

Vždycky jsem si myslela, že nejsem, ale lidé, kteří mě znají, mi někdy nadávají, že jsem až moc vůdčí. Spíš bych řekla, že jsem zodpovědná a většinou si vím rady. Když si někdo z kolegů muzikantů rady neví, já to většinou vyřeším. No a pak to pokračuje, všichni si na ten postup zvyknou a já si zvyknu také. Není to zase tak úplně nepříjemné. Jsem totiž pedant a nechci dělat cokoli. Za vším, co vytvořím, si chci stát.

Díky úspěchu na alternativní scéně jste s kapelou před několika lety vstoupila do zdejšího hudebního povědomí. Zamávalo to s vámi?

Spousta populárních osobností a kapel slýchá, že jsou slavní, ale vlastně to nijak nepociťují. To je i náš příklad. Osobně nejsem tvor, který by hudbu dělal kvůli vlastní popularitě, takže mi to nijak zvlášť nevadí.

Opravdu ne?

Trošičku bych si přála, abychom už nějaké ovoce začali sklízet, protože je to hrozná dřina.

Když ne kvůli popularitě, proč tedy tvoříte?

Budu mluvit za sebe, ne za kapelu. Vždycky jsem chtěla nějaké uznání. Možná to vyplývá z nedostatku sebevědomí, ale je příjemné, když za mnou po koncertě pár lidí přijde a řekne, že jsem šikovná. Není potřeba to přehánět. Druhá věc je, že když máte hudební talent a k tomu dávku exhibicionismu, tak je fajn to ze sebe vymlátit tam, kde je to dovolené. Exhibicionistů je na světě spousta a většina z nich se předvádí na večírcích, mezi kamarády, na veřejnosti, a jsou s tím docela otravní. Já mám povolené místo, kde se to ode mě očekává - pódium. Moc tím nezlobím, vyřádím se a jsem zase v klidu.

Reagují na vaše texty spíš ženy?

Tak se to říct nedá. Je to tak, že je snáze přijímají citliví a současně otevření lidé. Chodí na nás jak ženy, tak muži, většinou ze sorty muzikantů, básníků, literátů a umělců vůbec. Nadávno za mnou po koncertě přišla holka, která byla úžasná, naprosto od rány, a řekla mi: „Jak to, že víš úplně všechno o mém rozvodu?“. Reagovala na písničku Konečná z naší první desky.

Vy zkušenosti z rozvodu máte?

Samozřejmě. První naše deska vznikla na základě toho, že jsem se potřebovala vypsat. Myslím, že je nenávistná ze všech nejvíc. Na jejím základě jsem byla pasována na feministku, aniž bych o tom cokoli věděla.

Teď už o tom určitě něco víte. Jste feministka?

Feminismus v sobě nemám, protože jsem rozumný tvor a vím, že když chtějí baby s chlapama vycházet, musí se přizpůsobit oba. Jinak to nejde. Ovšem určitě jsem emancipovaný a svobodomyslný tvor a kvůli některým věcem, na něž je někdo zvyklý a mně to připadá moc, se neohlížím.

Soudě podle vašich textů, milujete češtinu.

Ráda si hraji se slovíčky a používám dvojsmysly. Baví mě to. Nebudu kvůli tomu, aby to pochopil každý, hledat jednodušší a výstižnější slova. Čím víc významů slova mají, tím jsou pro mě větší hrdinové. Když se naší hudbou chce někdo zabývat, ať se zabývá i texty.

Máte vždycky přehled o tom, kolik významů vaše texty mají?

To se nedá zjistit. Kdysi jsem si myslela, že to vím, ale nyní je to pro mě naopak docela příjemné alibi, protože jak jsem perfekcionalista, často si pustím naši písničku, vím, že by mohla být ještě lepší. Vymluvím se však na to, že si to lidé stejně přeberou po svém.