ROCK&POP, červen 2006

Ondřej Bezr

Ještě než jsem zapnul diktafon, říkala jsi, že část kapely tvrdí, že teď, po třetí desce, je nejvyšší čas je být konečně slavní. Ty naproti tomu cítíš, že...

...je to všechno jedno.

V jednom nedávném rozhovoru jsi řekla, že sis kdysi naplánovala vydat tři desky. To znamená, že tuhle bereš jako završení?

„Naplánovala“ není to správné slovo. Spíš mi to připadalo „vhodné“. Že kapela, která má tři desky, si svoji pozici zasloužila. Když vidím, jak ty desky vznikají – nejen u nás, ale možná i u jiných kapel – mám dojem, že první deska je náhoda, druhá setrvačnost. Takže až ta třetí se pojí s nějakými odslouženými lety. Plyne mi z toho příjemný pocit. A kdyby už žádná další deska nebyla, asi se z toho nezblázním. Pro zbytek kapely to asi není příjemná informace... Ale já to nemyslím nijak striktně. Chci tím vším říct, že už jsem prostě klidná.

Připadá ti, že s tím co a jak děláte, se už dál zajít nedá? Mám na mysli samozřejmě „showbusiness“, nikoli tvorbu.

Já jsem si nikdy žádné mantinely nekladla a pokud mě něco kolem muziky a kapely zajímá, zdá se mi, že ty věci jdou právě proti tomu, co jsi právě řekl. Mě zajímá právě tvorba, hrabání se v písničkách, jejich zdokonalování, odmazávání klišé. Bohužel, jako to tak těch deset let sleduju, zdá se mi, že to je přesně to, co jde proti zájmu českého publika.

To je i na té nové desce cítit. Myslím, že jste tentokrát od „potřeb popíku“ zašli nejdál.

Já to takhle taky vnímám a celou dobu jsem to tak chtěla. Nicméně musím říct, že první ohlasy na třetí desku, na kterou jsem fakt hrdá, jsou zatím spíš negativní. Pořád slyším, že je nějaká „divná“...

Divná svým způsobem samozřejmě je...

Ale mně je příjemná! Fakt si myslím, že hudebně je výborná! Ale chápu, že pro široké posluchačstvo je asi zvláštní.

Neboli divná.

To je jednoduché: když nepřipravený posluchač, žijící z toho, co zná z rádia, slyší v písničce fagot, prostě mu to přijde nepatřičné. Já ti to povím úplně obecně, protože se to týká celého mého života. Vždycky jsem si chtěla svou pozici jakoby zasloužit, a to tím, že nepůjdu s davem. Kdybych dělala stejnou muziku jako všichni okolo, tak ji dělat nemusím. To bych byla jen do počtu a namnožovala jen to, co tu už stejně je.

Nicméně právě s tímhle přesvědčením je asi vyloučeno se muzikou, najmě na našem malém trhu, uživit.

Já se na žádný malý trh neomezuju. Akorát nevím, jak to zařídit, aby byl větší. Ale to je právě jeden z důvodů, proč pořád setrváváme u Black Pointu. On je zaměřený na širší než jen český trh.

Chceš tím říct, že se vaše desky prodávají i do zahraničí?

Malinko, ale prodávají. Tendence v kapele jsou různé, někdo by měl chuť zkusit jít k většímu vydavatelství, ale já jsem přesvědčená, že české pobočky velkých firem vznikly proto, aby šířily světovou muziku k nám a ne naopak. Takže Black Point je dobrá cesta. I když možná trochu dlouhá...

Vy jste se v některých místech nového alba vzdali dříve typického až kabaretního rozměru. Já tam cítím ohlasy toho, když dělají tzv. písňovou tvorbu soudobí skladatelé vážné hudby. Ty takové věci posloucháš?

Strašně mě těší, že jsi k tomu došel, protože to tak přesně je. Já dobré dva roky v podstatě neposlouchám žádnou „lehkou múzu“ – nebo poslouchám, ale nerada a vůbec mě to nenaplňuje a netěší. Po rozpadu Vltavy a rozklížení Nahoru po schodišti dolů bandu nemám nic českého současného klubového, co by mě bavilo poslouchat. A když jsem hledala, co bych mohla poslouchat, došla jsem k vážné hudbě. Takže to tam samozřejmě musí být. Ostatně, některé písničky jsou napsané nota po notě, což dřív nebývalo.

Nový pianista David Bidlo byl vybrán s ohledem na to, že ovládá i fagot?

Ne. Když jsme hledali pianistu, přihlásil se jediný, David, který shodou okolností uměl i na fagot, což se mi moc líbilo a hned mi bylo jasné, že tenhle nástroj určitě využijeme.

Kdysi jsi mi říkala, že skládáš písničky tak, že si je brnkáš jedním prstem na piáno. Neumím si představit, že by takhle vznikly ty nové písničky.

To už je taky pěkně dávno, co ses na to ptal. V době, kdy jsme tušili, že budeme muset vyměnit pianistu, jsem začala chodit na klavír. Jednak jsem si říkala, že bych tam mohla někoho vhodného potkat, jednak – jako krajní řešení – mě napadlo, že bych zkusila hrát sama, což se brzy ukázalo jako nesmysl. Nicméně jsem se tam přece jen něco naučila. Takže takhle: na piáno nehraju, ale už se nebojím na něj sáhnout oběma rukama. A už umím napsat noty pro pravou i levou ruku zároveň, byť to nedělám vždycky. Mělo to docela kuriózní začátky, protože v první písničce, kterou jsem takhle rozepsala, jsem pianistovi zkřížila ruce. Nějak jsem neohlídala, kde končí levá a začíná pravá...

Bavíme se mimo jiné o tom, že Pod prahem je aranžérsky dost jinde než předchozí dvě alba. S představou, jak mají nové písničky znít, jsi vždycky přišla ty jako autorka, nebo k tomu přispěli spoluhráči?

Zásadní zlom mezi druhou a třetí deskou je v tom, že na druhé bylo dost písniček, které se nevešly na první. Ty nové do značné míry píšu já a rozhoduju i o aranžmá. Při té první várce jsem hodně spolupracovala s Vendelínem, naším prvním pianistou. On ze sebe chrlil hudební nápady a já mu je jen jakoby posvěcovala. Ten sklon k „popíku“, který já osobně z prvních desek cítím, byl hodně z Vendelínovy hlavy, a druhá deska byla pro mě extrém co se týče „komerce“, kam já osobně jsem ochotna zajít. Když jsme změnili pianistu, samozřejmě chvilku trvalo, než si na moje představy zvykl, tudíž bylo jednodušší to celé napsat. Zvykla jsem si tudíž, že některé věci píšu a mám práci navíc, na druhou stranu mám o to větší právo do nich mluvit a třeba i shazovat ze stolu. Některých věcí se to ale netýká a jsou víc kolegů. V těch mám jen jakousi „organizační pozici“. Nicméně v žánru „lehké múzy je za autora hudby obecně považován ten, kdo složí zpěvovou melodii, protože ať ji pak doprovodíš jakkoli, pořád je to ta samá písnička. Proto lze být autorem a zároveň nemuset psát muzikantům jednotlivé party.

Hudba se tedy změnila, co zůstalo - alespoň mně to tak připadá - stejné, je styl textů, který s tou „novou hudbou“ docela kontrastuje.

Já nemám na textech co zdokonalovat. Tím nechci říct, že jsou geniální, ale prostě nevím, co bych s nimi měla dělat. Poslední asi rok jsem ale, což ty nemusíš postřehnout, otrávená z toho, jak jsem se dřív babrala sama v sobě, už mě to nebaví, takže si myslím, že některé texty z toho vybočují. Ale na desce jsou sebrané písničky za tři roky, takže to v kontextu nemusí být poznat. Taky myslím, že nové písničky jsou oproti minulým o dost otevřenější, nejsou tak introvertní. To souvisí s tím, co jsem říkala na začátku – že mi trojka připadá jako dost významné číslo. Jsem víc v pohodě a nic si neřeším. Hodně starých textů jsem záměrně kamuflovala tak, aby jim nikdo nerozuměl. Teď jsem si řekla, že je čas být odvážná a ustát si to.

Ono to taky nemusí být třetí deskou, ale tím, o čem se s dámami nemluví – věkem...

Mně moje muzika hodně sloužila k dodávání sebevědomí a k řešení vlastních potíží. A to mi dvě desky vyřešily. Teď už dobrovolně riskuju, že dostanu na prdel.

Co je pro tebe osobně větší „čin“: vyřešit si problémy se sebou na prvních dvou deskách nebo to „odkopání se“ na třetí?

Samozřejmě že je mnohem důležitější být v pohodě. Je jedno, jestli děláš muziku nebo se vyžíváš v prodávání párků v rohlíku. Stručně řečeno: Pod prahem je poprvé o muzice. Předtím to bylo o něčem jiném.