Lidové noviny - březen 2006

Petr Vizina

Ty kufry ve dveřích jsou moje / lez přez ně tiše, ať je nezurážíš / teď sice zrovna neodcházím / ale nevím, kam se plazím / tak nevybaluju. Energický, domovnicky rozkřičený projev otevírá album Pod prahem pražské zpěvačky, která si říká Ta Jana z Velké Ohrady. Překvapivé je, že její skutečná podoba představě při poslechu desky odpovídá jen málo. Nenápadná, tmavovlasá žena v černých večerních šatech se ještě pár minut před koncertem k třetí řadové desce u vchodu do rockového klubu zdraví s přáteli. „Ta blonďatá slečna vlastní pneuservis,“ upozorňuje na jednu ze svých posluchaček. Dívku s takovým povoláním aby na koncertě většiny pražských kapel pohledal, u Jany z Velké Ohrady přeci jen tolik nepřekvapí. „Silácké projevy jsou vždycky jen nahrazováním nedostatku sebevědomí, vždyť to znáte,“ vysvětluje klidným hlasem Jana Husáková (37) svůj projev na pódiu. „A taky mě baví provokovat,“ dodává. „Domýšlet věci do krajností. Všechny ty možnosti akcí a reakcí.“

Mluvím o sobě

Na Velkou Ohradu, bezútěšné sídliště na kraji Prahy, se přestěhovala za svým tehdejším partnerem, bubeníkem Romanem Pluhařem. „Za tohoto vztahu a bydliště kapela roku 1996 vznikla,“ vysvětluje Jana. Sami pro sebe zavedli škatulku „Nový emocjonální šansón“, vyvedená Pluhařovým výtvarnickým písmem zdobila plakáty i obaly desek. Jak ale vzpomíná Oldřich Šíma, vydavatel všech tří alb, které kapela natočila, zpočátku byl Janin projev ovlivněný spíše popem a country. „Projevovalo se to i na pódiu,“ vzpomíná Šíma na dobu kolem první desky nazvané Od půlnoci do tří (1999). „Semaforská rutina pro ni byla na jednu stranu dobrou profesionální školou, na druhou stranu si s sebou nesla všechna související klišé.“

Kutálka z umakartového baru

Písničky se ovšem postupem času nevyvíjely k lehce ironickému šansonu ve stylu Ester Kočičkové, jak by se tehdy dalo čekat. Už na druhé desce nazvané Do půl těla (2002) bylo jasné, že vystoupení Té Jany z Velké Ohrady bude občas stejně příjemné, jako když vám někdo zblízka řve do obličeje. A to za doprovodu sídlištní kutálky s kontrabasem a piánem, ansámblu z umakartového nonstopu na kraji města. „Vlastně mám potěšení z toho, když se rýpu sama v sobě,“ uznává Jana. „Někdy už mě ani přemýšlení nad momentálními traumaty neuspokojí a pustím se do budoucnosti. Myslím, že těch písniček, kde s pohledem do budoucna zpívám o tom, co všechno může dopadnout špatně, je na nové desce víc. A pokud se můžu pomstít sama sobě, je to v podstatě ideální řešení.“ Zvykli si i její posluchači. Jak sama říká, „cynici zůstali a ti naivní, prvoplánoví, co věří, že život je krásnej, ti na naše koncerty nechoděj'.“ Na otázku, jestli má na texty vliv ohavné sídliště, kde bydlí, žertem odpoví, že asi ano. „On ten panelák a ty látky, které do těch panelů dávají a pak říkají, že tam žádné nejsou... to musí mít na psychiku nějaký účinky. Ale to místo umí být i krásný. “ Jak dodává vydavatel Šíma, Janiny pohledy nejsou ty hezké, jakoby chytře zabalené názory, které čeká dnešní publikum zvyklé na Radůzu nebo Jardu Svobodu z Trabandu. V tom smyslu je pro posluchače daleko méně přijatelná.

Spokojená, s nedostatkem sebevědomí

Nové album Pod prahem, které Ta Jana z Velké Ohrady společně s kapelou a hosty pokřtili minulý týden, jde v „emocjonální“ syrovosti ještě dál, změnou v hudbě je fagot nového člena kapely, pianisty Davida Bidla. Sametový tón fagotu je k Janinu projevu protikladem, hojivým lékem na bolest, která je v textech cítit. I když - kdo ví. Jana se pokusům o interpretaci vlastních písniček ušklíbne. „To jak si posluchači přizpůsobují písničky svým vlastním prožitkům, mě často překvapuje a rozhodně moc baví, říká Jana. „Taky uklidňuje, protože jsem si občas vědomá některých slabších míst v textech, a tahle proměnlivost to zachraňuje,“ přiznává s úsměvem. Vždycky prý toužila po uznání, v jejím případě ale splněný sen znamenal natočit tři desky. „Co se ambicí týče, jsem úplně spokojená. Ale víc než o ty desky na poličce mi jde o pocity. Napsáním nebo nahráním písniček se neztratily. Mám úplně jednoduchou radost, že stihnu zaznamenávat, co vytvořím. Jsem v zásadě strašně skromný člověk s nedostatkem sebevědomí. To, že jsem se dopracovala ke třem cédéčkům, mě vlastně samotnou překvapuje.“