Nenápadný půvab melodie

Leden 2000, Rock&Pop - Petr Korál

Slůvkem, které mě často napadá v souvislosti s pražskou formací Ta Jana z Velké Ohrady, jsou různé varianty výrazu nenápadný. Na zdejší hudební scéně se pohybuje nenápadně, avšak s jasným a vyzrálým názorem. Nenápadně, pomalu, ale jistě se rozšiřuje okruh jejích posluchačů. Nenápadně dospěla ke svému prvnímu albu Od půlnoci do tří. A v dobrém slova smyslu nenápadná (pozor - nezaměňovat s pojmem nenápaditá!) je i její specifická akustická muzika, jakýsi novodobý šanson s nenápadnými, leč o to trvalejšími melodiemi a s důrazem na hloubku sdělení...

Před rokem, když jsme se spolu bavili poprvé (profil se základními informacemi o kapele vyšel v R&P 1/99 v rubrice Tipy & Typy - pozn. aut.), jste si ještě nebyli úplně jistí tím, pro jaký druh publika je vaše hudba vlastně určena. Změnilo se za tu dobu něco?

Ta Jana (zpěv): V tomhle asi jasněji nemáme, ale zvykli jsme si na to a doufám, že si na nás zvyká i publikum...

Tenkrát jste byli rozhodnuti zaměřit se více na rockově-alternativní pódia...

Roman Pluhař (bicí): Zatím se to - částečně - daří. Opustili jsme folk&country scénu: v Praze hrajeme víceméně v jazzových a podobných klubech, dostali jsme pozvání na alternativní festival Litoměřický kořen 2000...

Ta Jana: Nejsou to tedy úplně jazzové kluby, spíš takové komorně-intimní kavárenské prostory, kam podle nás patříme.

Dokážete si představit hraní přímo v klasických rockových klubech?

Roman: Hráli jsme v Rock Café. Určitý problém byl v tom, že zvukař je tam zvyklý zvučit bigbíty, takže i z nás udělal tak trochu bigbít... Záleží na zvukaři, ale obecně se rockovým klubům nebráníme.

Ta Jana: Máme zkušenosti, že rockové publikum není nijak ortodoxní, aby nás vypískávalo. S folkovým publikem a jeho (ne)tolerancí máme mnohem větší potíže.

Nepřipadá vám zvláštní, že vaše muzika oslovila Oldu Šímu, jehož firma Black Point následně vydala album Od půlnoci do tří? Jde přece o vydavatelství převážně orientované na underground a alternativu, s nimiž nemáte moc do činění.

Ta Jana: Proč ne? Proč by měl Olda sám sebe uvazovat u jednoho kolíku a nezkusit taky něco jiného?

Roman: Možná je to i tím, že Black Point ve své stáji, mám aspoň ten dojem, neměl žádnou zpěvačku nebo kapelu, která je na zpěvačce postavená. Třeba to bere jako zpestření svého katalogu - navíc nejsme žádný profláklý popík, aby se za nás Olda musel stydět.

Znáte soubor Kopir Rozsywal Bestar v čele s Kristýnou Lhotákovou? Cítím u něj něco málo styčných ploch s vámi.

Ta Jana: Nedokážu to analyzovat, ale ta skupina se mi každopádně líbí. Je to živočišné a nepředstírané.

Desku jste natáčeli s tím, aby byla pokud možno věrným obrazem vašich koncertů. Podařilo se tenhle záměr z vašeho pohledu naplnit?

Ta Jana: Já jsem s nahrávkou spokojená, jenom mi přijde trošku hodná a ve srovnání s koncerty uhlazenější.

Roman: Samozřejmě, že každý muzikant ihned, jakmile své cédéčko slyší, zjišťuje, že tohle a tamto by udělal malinko jinak, ale celkově jsme spokojeni.

Předpokládám, že pokud budete dělat druhé album, budete chtít, aby bylo trochu jiné. Máte představu v čem? Další nástroje, hosté a tak?

Ta Jana: Je brzy o tom přemýšlet už teď. Zatím nemám pocit, že by toho v naší muzice bylo málo a že by příští deska musela nutně být úplně jiná. Ale třeba vzniknou písničky úplně jiného charakteru a ty si o nějakou změnu samy řeknou. Mně osobně ale vadí dohánění něčeho množstvím nástrojů nebo množstvím hostů, způsob 'Když chybí někde invence, naplácáme tam toho hodně a ono se to zamaskuje'.

Vaše deska a koncerty jasně dokazují, že i jenom s pianem (případně syntezátorem - obojí obsluhuje Vendelín Tůma), kontrabasem (Přemysl Vágner) a bubny se dá vystačit. Možnosti tohoto obsazení jsou široké, ale přesto svým způsobem omezené: nemáte tu a tam potřebu určitého zvukového či aranžérského obohacení?

Roman: Třeba Velkoohradskou lidovou bych cítil se skutečnou harmonikou. Na desce její zvuk simuloval synťák.

Ta Jana: Někdy nás malinko svazuje, že jediný melodický nástroj v kapele je piano. Čili občas by něco třeba zabránilo možnému stereotypu, ale ještě jsem nepřišla na to, co by bylo tím nejlepším - a osobně nechci jenom nějaké 'zaplácnutí'. Nechci brát kytaristu jenom kvůli tomu, že první mě napadne kytara...

Roman: Chci jen zopakovat, že nám šlo o to, aby kapela zněla stejně na pódiu i z kompaktu. Dneska není umění pozvat si mraky hostů, kteří by tam nahráli různé nástroje - pak by ale člověk přišel na koncert a viděl tam jenom čtyři lidi...

Jano, jsi s jedinou výjimkou výhradním tvůrcem repertoáru skupiny. Ostatní vůbec nemají autorské ambice nebo je v téhle kapele jaksi ani nemají mít?

Ta Jana: Vždycky jsem bazírovala na textech, dělalo mi problémy zpívat myšlenky někoho jiného, ale nikdy jsem nelpěla na vlastních melodiích. Nicméně mám takovou schopnost cítit klišé, a proto je možná problém se trefit do mého vkusu, abych si za něčím cizím mohla stát a dokázala to zpívat. Netrvám na tom, že si musím dělat veškerou muziku, ale faktem je, že ostatní členové jsou dost zaneprázdnění a tak o nechávají na mně.

Nehledě na to si myslím, že u tohohle druhu muziky, kde je důležitý text, musí melodie ten text podporovat. Když chci něco vyjadřovat a dát do toho cit a výraz, nejpřirozenější a nejlepší je, když si všechno, co ze mě bude lézt, napíšu sama.

Jsou tvoje texty, minimálně 'v pocitech', autobiografické?

Ta Jana: Velmi silně.

Šanson je v podstatě součást popu. Chtěli byste být populární? A co si pod pojmem popularita ve vašem konkrétním případě představujete?

Ta Jana: Kdo by nechtěl být populární? (smích) Myslím si, že v určitém směru se i s tím, co děláme my, dá dosáhnout určité popularity. Mně lichotí, když za mnou přijde dobrej muzikant a řekne, že jsme ho zaujali - to je pro mě popularita. Stejně tak, když přijde nějakej inteligentní člověk a řekne, že se mu to líbilo.

Občas vás někdo díky podobnému nástrojovému obsazení přirovnává ke Psím vojákům - napadlo vás to někdy? A měli byste chuť si s nimi 'poměřit síly' na společném koncertě?

Ta Jana: Muzika nejsou žádné závody a měření sil, ale s Topolem bych si určitě ráda zahrála. Musím ovšem zdůraznit, že neznám jeho tvorbu natolik, abych se podvědomě snažila se mu přiblížit nebo hrát jako on. Možná máme uvnitř něco společného.

Roman: Byl bych nerad, kdyby nás přirovnávali ke Psím vojákům jen proto, že oni mají taky muziku postavenou na pianu. Ta podobnost je spíš v tom, že Filip má spoustu prožitků a zpívá o nich, což je i případ Jany.