Ta Jana: Chci být svobodná a nemám chuť někam patřit

Právo (literární příloha Salon), Alex Švamberk, 14.8.

TA JANA (vl. jm. Jana Husáková, 1968) - zpěvačka a takřka výhradní autorka písní pražské skupiny Ta Jana z Velké Ohrady. Slyne výrazově bohatým, až divadelním projevem, ve kterém z hořkosti dokáže přejít až do naléhavosti hraničící s hysterií. Ještě než si založila vlastní kapelu, působila pět let ve folkové kapele Corpus Delicti, rok hostovala ve skupině Mrakoplaš a také doprovázela Pepu Nose.

Ta Jana z Velké Ohrady patří k nejzajímavějším tuzemským kapelám posledních let. Vznikla v roce 1996, je stylově obtížně zařaditelná, pohybuje se mezi šansonem, městským folklórem a alternativní hudbou, v doprovodech se objevují i jazzové prvky, zvuku vévodí klavír. O nezařaditelnosti skupiny svědčí, že byla dvakrát oceněna také na Portě. Vysoce hodnoceno bylo debutové temné a naléhavé album Od půlnoci do tří (1999), na které letos navázala deska Do půl těla.

Býváte označována za interpretku šansonů, dokonce svou tvorbu sami označujete jako nový emocjonální šansón.

Musím říci, že ve chvíli, kdy jsme ten termín vymysleli, brali jsme ho trochu jako provokaci. S tím, že až nám někdo vysvětlí, jak to se to s naší hudbou má, tak ho klidně stáhnem. Což se ale nestalo.

Jak vlastně chápete šanson?

Na toto téma jsme vedli složitou diskusi s Ester Kočičkovou a Ondřejem Bezrem a ničeho jsme se tenkrát nedopracovali. Takže pojímám šanson jako píseň se změnami nálad. Stavím se k tomu vymezení alibisticky, protože chceme styly a nálady mísit a ne se nechat zařadit do nějaké škatulky. Ale to, co se pod pojmem šanson v Čechách obecně chápe, je pro mě starý. Myslím, že jako Ta Jana z Velké Ohrady jsme o desítky let napřed. Do Francie ale nevidím. Vlastně si stačí přeložit, že šanson je píseň… Byli i tací, co se k tomuto vysvětlení uchylovali, já jsem ale kdysi někde četla, že původní francouzský šanson měl určitou pevnou stavbu. Hudba se vyvíjí, ta stavba písně se určitě už nedodržuje. Takže to, co mi z něj zbývá, jsou ty nálady.

Takže spíš drama ve třech minutách?

Už ani nedodržujeme, že jde o drama. Máme i hodně lyrických písní, jimž nedominuje děj.

Ovšem píseň LP 2500 působí jako hodně tradiční, takřka až edithpiafovský šanson.

Nemám moc ráda tradice, snažím se je spíš bourat. Často se ale stane, že si téma určitou formu vyžádá. Už dlouho jsem chtěla něco říci k tomu, jak se jako lidstvo chováme. A když se složitý názor na mnoho večerů vyjadřuje ve tříminutové zkratce, je potřeba použít drsnější prostředky. Píseň je ekologická, je to důrazný upozornění, to musím říct nahlas, s vykřičníkem.

Jak vybíráte způsob podání?

Chci-li něco říci, volím z prostředků, které mám a které považuju za normální. Jsem zpěvačka a tak zpívám, potichu nebo nahlas, hezky nebo nesnesitelně, musím myslet na to, abych byla srozumitelná. Člověk tvoří z toho, co dosud poznal nebo co tuší, z nějaké osobní normy, které se buď podřizuje nebo se vůči ní vymezuje. Těžko bych začala dělat umění, se kterým jsem se blíž nesetkala, kde bych se třeba na ulici svlékla donaha, pokud bych nevěděla, že to bude pochopeno. Že to lze. Nejsem natolik avantgardní, abych dělala něco, o čem bych si myslela jen já, že je to v pořádku.

Důležitou součásti vašich písní jsou texty. Píšete napřed hudbu nebo slova?

To se mění, vývoj je poznat i na našich deskách. Na první jsou ještě skladby, které vznikly z potřeby vyjádřit se především slovně. Pak jsem na texty hledala melodie, což šlo těžko, když člověk píše texty, nedbá na přízvuky. Takže teď je to naopak, broukám si melodie a ty, které neznám odjinud, si uchovávám a pak pro ně hledám příběh.

Jak se takové příběhy pro písničky hledají?

Strašně špatně. Znám autory, co jsou schopni vytvořit deset písní za měsíc, a já umím tak šest za rok. Je to dáno tím, že nemám ráda hudbu jako kulisu a nechci psát věci, který by mi připadaly zbytečný.

A kde se příběhy hledají?

Jsem žena, introvertní, přecitlivělá, takže vždycky píšu, když se mě něco dotkne. Optimistické skladby moc nedělám. Písně vznikají z rozdílu mezi tím, co cítím, a tím, jak se musím chovat. Protože společnost si žádá vychování. Mám dojem, že se pořád musím nějak „slušně“ chovat. Taky je to výchovou v mládí, pocházím z vesnice, kde jsou všechny dívky vedeny k tomu, aby se ve dvaceti vdaly, měly děti a do smrti jim sloužily. Takže tady, ve velkoměstě a bez dětí, pořád nevím, co si mohu dovolit. V Praze mám dojem, že jsem samostatná a spokojená, ale když na koncert v La France dorazil tatínek se sousedkama, bylo všechno jinak. Jako bych rázem byla vychovaná nějak hůř.

A jak byste se chovala, kdybyste se nepřizpůsobovala?

Asi značně přirozeněji. Byla bych tlustá, hodně náladová kráva a neměla bych žádné sousedy ani přátele. Ani práci.

Proč jste rozhodla skládat písně a nepíšete básně?

Protože tvořím málo. Ale hlavně – když jsme v osmnácti přišla do Prahy na školu, kde jsme neměli hudební výchovu, během půl roku jsme zjistila, že bez zpěvu nevydržím. A rozhodla jsem se to řešit. Našla jsem folkovou kapelu, ve které jsem zpívala cizí věci. Uvažovala jsem v rozměrech hudby, slova a vlastní tvorba přišly později.

Jak vykrystalizoval váš styl?

Měla jsem kliku, že mi do výrazu nikdy nikdo nemluvil. Zpívala jsem, jak to ze mě lezlo a přizpůsobovala se maximálně tématu. Už za mé folkové éry padaly názory, že mám něco se šansonem.

Proč jste nezůstala u folku?

Ve folku se avantgarda nepěstuje. I do něj zasahují peníze, všechno se zjednodušuje a co je divný a nestravitelný, musí pryč. Ale komercionalizace hudby je obecně problém. Je čím dál míň kvalitních muzikantů, kdo v práci dělá přesčasy, nemůže dost zkoušet. My se snažíme být svobodní, brát si odevšad, a tak jsme biti za to, že se pohybujeme mezi žánry a nechceme se přizpůsobit. I alternativa je dneska škatulka. Ale vnímám, že se hudba vyvíjí, takže podobně jako před lety vznikla alternativa, třeba vznikne nějaká škatulka i pro nás. To byl vtip. Protože chci být svobodná a nemám chuť někam patřit, i z ní bych nakonec utekla.