JANA HUSÁKOVÁ: PIAFKA Z VELKÉ OHRADY

Září 9/02, Bazaar - Jana Kobesová

Slabší povahy její srdce i duši rvoucí písně nerozdýchají bez menší újmy na zdraví. Přesto si její alternativní šanson nenechte ujít.

Od šedesátých let je pro většinu populace jedinou hvězdou tuzemského šansonu Hana Hegerová. Už pár let jí ale roste konkurence. Jmenuje se Jana Husáková, je vůdčí osobností formace Ta Jana z Velké Ohrady a její hlas přirovnala jistá recenzentka k řinčícím hrncům. "Tohle občas veselé, vždycky vyzývavé, většinou smutné, nasrané, zběsilé, šantánové, k smrti depresivní, podprahově erotické zaklínání z kuchyně funguje bezmála jako woodoo," definovala hudební žánr kapely. Sami muzikanti svou produkci nazývají novým emocionálním šansonem nebo spíše jen alternativní šanson.Všechny škatulky jsou jim těsné. Každopádně jsou na české hudební scéně zcela unikátním zjevením. Snaží se prezentovat jako opravdová kapela, ale Janin zpěv a autorství repertoáru spíše hovoří pro označení sólová zpěvačka s doprovodným bandem.

UMÍNĚNÁ HOLKA OD KOLÍNA

K muzice se Jana z malé vísky od Kolína dostala jako každý. "Na všech základních školách se vyučuje hudebka, a tak se můžeme k muzice dostat jeden jako druhý. Záleží jen na tom, zda to v nás zůstane, nebo ne. Já jsem po maturitě na gymnáziu odešla do Prahy na nástavbu a tam mě hudba začala hrozně chybět." Proto se odvážně rozhlédla po bohaté pražské hudební scéně a hledala nějaké těleso, které potřebuje zpěvačku. A záhy jej našla. Stala se členkou folkového tělesa Corpus Delicti. Po čase však zjistila, že už jí nestačí zpívat, co vzejde z někoho jiného, a začala psát hudbu i texty sama. "Zpočátku to bylo těžké, ale teď už to jde snad lépe," směje se. Opustila tedy svou první kapelu a společně s bubeníkem Romanem Pluhařem začala hledat další muzikanty. "Tenkrát bylo v módě mít v kapele minimálně dvě kytary, tak jsem odcházela s tím, že kytaru nechci ani vidět. Začala jsem chodit do jazzové školy Come to Jam, kde jsme se učili jen u klavíru. Porozhlíželi jsme se tedy po klavíristovi. Vypátrali jsme ho až po roce, v devadesátém šestém, kdy také vznikla Ta Jana z Velké Ohrady. Název vymyslel Roman, protože jsme z Velký Ohrady, a jelikož jsem psala písničky, navrhl, abychom se jmenovali po mně." Rozmnožili tak zástupy pražských kapel, jež nikdo nezná. Brzy však o sobě dali vědět na televizní obrazovce. Ne jako hvězdy večera, ale jako hosté diskuzního pořadu Áčko na téma Umění bez mecenáše. "Standardní potíž začínající a vlastně i nějaký čas fungující skupiny je sehnat peníze. Jedna věc je, že chcete v branži něco dělat, ale také musíte z něčeho žít. Umění si na sebe není z devadesáti osmi procent schopno vydělat. Nezbývá než se vedle 'tvoření' ještě nějak živit." Na toto téma se tehdy náhodně zapovídala v hospodě se scénáristkou dotyčného pořadu... Ostatně i dnes, kdy je jejich kapela hvězdou pražských klubů, neživí Janu hudba, ale počítačová grafika. "Začala jsem se tomu věnovat v době, kdy byl boom tohoto odvětví. Učila jsem se v praxi a dnes se to hodí. Práci můžu dělat i doma po nocích. A k užitku to přijde i kapele."

VYTRVALE VPŘED

Zpočátku vystupovali především na folkové scéně, z níž vyšli. "Obcházeli jsme kluby. První vystoupení jsme měli ve Mlejně ve Stodůlkách." pro folkové publikum musel být jejich styl šokem. "To také byl," říká Jana s tím, že je folkaři i přesto přijali vlídně. "Dokonce jsme se hned dvakrát probojovali na finále Porty. Předkoly jsme podle mě prošli jen proto, že porota nevěděla, co s námi dělat. Někteří diváci nás brali jako zpestření. poprvé se sešlo výborné publikum a měli jsme velký úspěch. O rok později nás vypískali a stěžovali si, že tam zabíráme místo zasloužilým trampským kapelám. Na obou ročnících jsme ale získali čestné uznání za přínos k vývoji žánru," vypráví pobaveně. Existují šest let, vystupují po jazzových a bluesových klubech i v legendární Malostranské besedě, kde se střídají s takovými legendami, jako je Vladimír Mišík, Tonny Ackerman s Petrem Kratochvílem či Jiří Stivín... "Museli jsme se hodně snažit. Hrávali jsme v klubu v Trojické, pak v baru Image a v Blues sklepě. Myslím, že základem našeho úspěchu bylo, že jsme pořád existovali a bylo o nás pořád aspoň trochu slyšet."

DEFINICE DEPRESE

Debutové album Od půlnoci do tří z roku 1999 najdete v nabídce vydavatelství Blackpoint. "První písničky vznikaly v těžkých depresích, když jsem nemohla spát. Proto taky ten název Od půlnoci do tří." Některé songy jsou opravdu jak pečlivě vykreslená noční můra. "Najdou se ale i lidi, kteří to považují za naprosto pohodovou desku." A jaká je Jana? Smutná, nebo veselá? "Jsem cynická. Nejsem depresivní typ. Jsem skeptik. Mám ráda černý humor." Muziku, kterou dělá, je však třeba brát zatraceně vážně. Před třemi lety získala Ta Jana z Velké Ohrady za svůj debut třetí místo v kategorii alternativní a etnické hudby při udělování Českých výročních hudebních cen a časopis Rolling Stone zařadil dotyčné CD mezi první desítku nejlepších českých alb za rok 2000. A mezitím hráli a hráli a hráli. Kromě České republiky také na Slovensku, v Maďarsku, Rakousku a Německu... Pár dní před naším setkáním dokončili druhou desku. Bude se jmenovat Do půl těla a zakončuje ji duet s lídrem Janiny oblíbené kapely Nahoru po schodišti dolů band Martinem Krajíčkem. "Jmenuje se Něco mně je. I když jsem ho napsala já, jde o pohled muže. Jedná se o partnerskou hádku, která končí vzájemnou vraždou." Za žádnou cenu se nechce zpronevěřovat sama sobě. Stejně tak se brání jakémukoli přirovnání. "To jsou jen takové novinářské berličky." Tak ať jsem klidně za novinářského mrzáka, ale já se přirovnání k jedinečné Edith Piaf zkrátka nemohu ubránit. Janě zatím její originalita nevynesla žádnou velkou slávu ani bohatství, ale upřímně řečeno, nemyslím si, že by jí zrovna o to šlo.