Ta Jana z Velké Ohrady

INSTINKT, red. Daniela Pavlíková

Příjmení Husáková člověku, který vstupuje do hudební branže pár let po listopadovém převratu, zrovna reklamu neudělá. Proto přišel kolega Pepa Nos s jednoduchým „uměleckým pseudonymem“. Ta Jana. Když se pak v roce 1995 přemýšlelo nad názvem skupiny, která bude Janu Husákovou doprovázet, resumé bylo jednoznačné. Frontman, textař a skladatel je Ta Jana a bydlí na Velké Ohradě. A jakkoli se tenhle název mohl zdát krkolomný, hudební fandové si ho brzy zapamatovali. Ne název, ale Ta muzika stojí za to…    

Hudba, kterou děláš, je poměrně obtížně zařaditelná. A stojíš vůbec o to, aby tě posluchači nebo kritici zařazovali?

Ono to v kapelních začátcích není vůbec jednoduchý. Chceš někde hrát. A každý pořadatel se tě zeptá: co vlastně hraješ? Aby tě mohl k někomu přidat do dvojkoncertu, na festiválek a tak. Nakonec ti nezbude, než si nějaký styl vymyslet. Kdosi mi řekl, že zpívám šanson. To je asi nejblíž. Ale začali jsme tomu říkat nový emocjonální (nejde o překlep) šanson, aby bylo jasné, že nejde o žádnou Edit Piaf.  

Jako interpretka a autorka všech textů a muziky máš asi přesnou představu, jak má hotová věc vypadat. Znamená to, že máš v kapele hlavní slovo?

Nejenže všechno píšu sama, ale ještě nutím tři dospělé muže, aby mi k tomu hráli (smích).  

Jak ti k tomu hrají? Znamená to, že jim rozdáš noty, řekneš jakou má mít písnička náladu...

Pracujeme spolu šest let a naše role jsou zřejmě rozdaný. Kluci jsou rozumný. Vědí, že když já tu písničku vymyslím, tak já jsem taky ten, kdo ví, co tím chce říct. Takže předám pánům svůj zpěv zapsaný v jednoduchých notách a řeknu třeba: Hele, tohle je depka. A oni jsou tak originální bytosti, že se stává, že s hudebním doprovodem vyleze písnička zajímavější, než jsem ji původně měla v plánu.  

Věci, které napíšeš, jdou z tvého šuplíku rovnou do zkušebny? Žádný mezičlánek? Žádný arbitr?  

Nejdřív jsem je nosila svému milému. Ale on je takovej zlatej člověk, že mi jen řekne: Janičko, to je nádhera. Navíc po příznivých recenzích na první desku jsem se začala cítit trochu jistější v kramflecích. Teď to nedávám nikomu. Taky si myslím, že autor má na chyby právo. Je to jeho výpověď. Nemusí mít důvod při tvorbě dodržovat nějaký řemeslo. A přes chyby se lze i dobrat něčeho nového.  

Kumštýřům se zpravidla nejlépe tvoří pod vlivem velkých emočních prožitků. Ať už negativních či pozitivních...

Ze začátku jsem psala tak, že jsem ze sebe potřebovala vypustit špatný myšlenky. Vznikla spousta slov, ke kterým jsem pracně dodělávala melodie. Teď, v relativním klidu, je to spíš otázka okamžiku. Inspirace přichází náhle, bez ohledu na rozpoložení. Emoce jsou důležitý, ale soudný autoři ti řeknou, že každá emoce by se měla odležet. Stane se nějakej průšvih, rozejdeš se s láskou, vyleje se Vltava a ty z toho máš depresi. Ale v momentě, kdy o tom začneš psát hned, to napíšeš často špatně. Prvoplánově. Na písničku, která má mít nějakou úroveň, potřebuješ nadhled.  

Valná část tvých skladeb je, řekněme, melancholických. Rozhodně se u nich posluchač nepotrhá smíchy. Vypovídá to něco o tvém vnitřním rozpoložení? Jsi šťastná?

Fakt je, že z nějakých třiceti písniček, které máme v repertoáru jsou jen asi čtyři v dur… Jestli jsem šťastná? To nemůžu říct. Snad. Někdy. Ale vždycky jen na chviličku (smích).  

A jak to vypadá, když jsi šťastná? Vždycky si uvědomíš, že okamžik, který právě prožíváš, je štěstí?

Umím si to uvědomit. Ale jsem přesvědčená, že okamžiky štěstí jsou jenom sekundy. Ony ti sice změní náladu a ty si pak zpíváš nahlas na autobusový zastávce a děláš kraviny a povídáš kraviny a nikdo tě nechápe, ale nic stálého to není.  

Kam bys to na českém hudebním poli „chtěla dotáhnout“?

Pokud děláš muziku v Čechách, ovlivňuje tě náš miniaturní trh. Když tě má uživit, musíš dělat středoproudou, spotřební hudbu. Jinak neprodáš tolik desek a neuděláš tolik koncertů, abys měla z čeho žít. Mě středoproudý zábavy nuděj a vaděj mi, protože jsou často velmi hloupý. Pak tedy musím řešit, jestli se chci skutečně hudbou živit nebo jestli to není až tak nutný. Mohla bych možná mít vedle naší kapely další projekty, zpívat v muzikálech, hostovat na cizích deskách, ale jsem hrozně vybíravá. Tak jsem dospěla k názoru, že budu mít svoji kapelku, ve který si budu připadat čistá, ve který dělám to, co mě opravdu baví a nekompromituje. A živit mě musí něco jiného.     

Co třeba?

Teď pracuju v malém grafickém studiu o třech lidech. Dělám pro reklamní agentury tiskoviny. Od vizitek až po bilboardy.  

Kolik koncertů průměrně měsíčně odehraješ?

Za normálních okolností průměrně čtyři vystoupení do měsíce. To je příjemný maximum, který se dá uhrát a uzpívat, aby tě to bavilo a abys ještě dokázal někam chodit vydělávat penízky.  

Tvoje umělecké ambice jsou čtyřmi koncerty měsíčně naplněné?

Mluvme virtuálně: Kdyby mě nezlobily hlasivky, kdyby se dalo muzikou, kterou dělám, vydělat na obživu, kdyby kluby měly zájem, tak bych klidně dělala 10 koncertů do měsíce a jeden den v týdnu bych si zašla něco někam nakreslit. Jenže tahle možnost podle mě v Čechách neexistuje.  

Jako muzikantka počítáš, kolik koncertů do měsíce by tě bavilo. Jako  třiatřicetiletá holka možná přemýšlíš, kolik dětí, a kdy, se ti bude batolit u nohou…

A kdo by mi psal písničky, kdyby mi doma brečely děti? A jak by ty písničky vypadaly? Na druhý straně  je jasný, že nad tím přemýšlím. Je divný, když je ženský přes třicet a biologický hodiny netikají. Ale zakládat rodinu jen proto, že je mi tolik, mi přijde ještě horší. Takže neřeším. Až to ke mě přijde, začnu řešit.  

Dobře. Co tedy řešíš v těchto dnech?

Dodělali jsem druhou desku, 30. září jí pokřtíme v Malostranské besedě. Mám z ní obrovskou radost. Vzala jsem si na nahrávání tři týdny nezaměstnanosti a mluvila do natáčení. Jasně, že ne sama. S kapelou jsme si navzájem hlídali své výkony a zvuky a myslím, že to pro všechny byl velkej svátek, ačkoliv pracovní. Všechny nás baví zkoušet každou novou písničku někudy jinudy, dotýkat se různých zavedených stylů. A tohohle je, myslím, deska plná. Zase nám ta naše nesmyslná škatulka, nový emocjonální šanzón, asi zůstane. Cédéčko má padesát minut, je na něm čtrnáct věcí, každá jiná. Kromě mě, Romana Pluhaře na bicí a vozembouch, Přemysla Vágnera na kontrabas a Ivana Vojty na piáno jsme ještě pozvali vytříbené hosty: Martina Krajíčka z Nahoru po schodišti dolů band do duetu o rozumem nezastavené hádce, Vendelína Tůmu, našeho bývalého klavíristu, s akordeonem a Tondu Bernarda z Majerových brzdových tabulek s cellem. Souhra smyčců na cello a kontrabas zní hodně osudově. A právě dokončuju výrobu bookletu. Grafička se do kapely vždycky hodí.