Z ROZTOMILÉ FOLKOVÉ MUZIKY NOVÝ EMOCJONÁLNÍ ŠANZÓN

Tomáš Hrubý, Folk&Country 10/2000

Chytrá holka z vesnice

Žila - byla kdysi zpěvačka Jana Husáková. Zpívala se skupinou Corpus delicti a do šuplíku si skládala písničky. V roce 1995 se tehdejší sestava Corpus delicti rozešla a Jana nějaký čas hostovala s Mrakoplašem a úspěšně se zúčastnila konkurzu do divadla Semafor. Tam se seznámila s Pepou Nosem a jejich následná nedlouhá umělecká spolupráce nezůstala bez následků. Jana totiž usoudila, že "ženský příjmení jsou na světě zbytečně, protože jsou hrozně proměnlivý a kdo si na to má pořád zvykat. Poprosila jsem Pepu, že bych docela ráda nějakou značku, nějaké logo." Tak se zrodila Ta Jana. Zatím bez místa určení a bez kapely. To obojí mělo přijít s osobou bubeníka Romana Pluhaře (překvapivě ex-Corpus delicti, Mrakoplaš...). "Přemýšlel jsem, jak to udělat, aby v tom bylo, že Jana je holka odněkaď, z nějaký vesnice. A jelikož už Jana bydlela u mě na Velké Ohradě, napadlo mě - Ta Jana z Velké Ohrady." Co na tom, že Velká Ohrada je hlavně panelákové sídliště. Důležitější než image je nakonec muzika: v roce 1996 našla velkoohradská dvojice klavíristu Vendelína Tůmu (ex-Komedianti) a kontrabasistu Přemysla Vágnera (ex-Sekvoj, Siesta, Franta Kasl Band) a hudební fajnšmekři zajásali: zrodilo se seskupení na české folkové poměry nadmíru osobité a výrazné. Ostatně, odpusťte nepatřičnou škatulku hned na úvod: přiřazování k folku se sice Ta Jana z Velké Ohrady nebrání - ovšem stejně tak se nebrání třeba zahrnování do unplugged rocku. Sami se - jen s mírnou nadsázkou - označují za "nový emocjonální šanzón". Pro ty z vás, kteří nikdy nenavštívili jejich koncert ani nevlastní dosud jediné album Od půlnoci do tří: slogan z titulu článku pochází z textu i pódiové prezentace možná největšího hitu kapely, Velkoohradské lidové. Když si ale tvorbu Té Jany poslechnete, zjistíte, že ta holka z paneláku je nejen chytrá, ale taky šikovná, svérázná, citlivá, emocjonální...

V jednom rozhovoru jsi na otázku "S jakým nástrojem skládáš?" odpověděla, že s žádným. Mohla bys to nějak upřesnit?

J: Mně připadá, že na skládání nepotřebuješ nástroj. Přece melodii máš v hlavě a když si ji zpíváš, tak k tomu nepotřebuješ nástroj. Když písničku v hlavě dodělám, sednu k piánu nebo ke kasiu a tam zjistím, které noty zpívám, ve které tónině a tak. Někdy napíšu akordy, ale díky tomu, že neznám techniku hry na jednotlivé nástroje, taky se mi ze začátku stávalo, že jsem zbytečně složila těch akordů moc nebo moc složitý a Venda to potom nebyl schoný uhrát - protože to nešlo. Takže teď jenom udělám noty, najdu tóninu a harmonii v podstatě nechávám na klukách. Protože mi přijde zbytečný, abych dělala něco, čemu nerozumím. Od toho mám dobrý muzikanty - a oni jsou pak taky rádi, že na tom mají své zásluhy.

A slova máš v hlavě hned najednou s těmi melodiemi?

J: Melodie mi jdou se slovama najednou, ale ty slova potom přepisuju. Protože ty první slova bejvaj... bejvaj první, no.

Jsou to jenom demo-slova?

J: Tak. Bohužel mi choděj český, nejdou mi takový ty pseudoanglický, který jsou určený k nahrazení. Takže tam mám takový ty lásky-pásky (smích...) a ty potom rychle škrtám.

Máš pocit, že by ses radši vyjadřovala třeba anglicky? Že čeština je neohebná a pro textaře nevděčná?

J: Naopak, já mám češtinu hrozně ráda. Myslím, že mám docela slušnou slovní zásobu, takže si vždycky najdu, co potřebuju. Mně se čeština líbí, naopak mi připadá mnohem bohatší. Třeba je to i tím, že s angličtinou nemám takové zkušenosti - ale to, co v angličtině vyjádří slovo jedno, se v češtině dá říct deseti - a to je pro textaře obrovský bohatství.

Textaři si většinou stěžují na nedostatek českých jednoslabičných slov...

J: (Smích...) Mají zpívat samý předložky. Pod, za, nad, před.

Je už velmi rozšířeným zvykem - podle mého názoru trochu zjednodušeným - mluvit o tvých textech jako o depresívních záležitostech. Potřebuješ být, když skládáš, nějak smutná, naštvaná, rozjitřená, dostat se hodně dovnitř nebo skládáš z nadhledu?

J: Já nevím, mně je ta - nemůžu říct depresívní - taková ta táhlá nálada hrozně přirozená. Takže pro mě vůbec není problém se do ní dostat, naopak, je pro mě mnohdy problém dostat se z ní ven.

Ani na to nevypadáš.

J: (Smích...) Nevypadám... Nevypadám, ale stačí jenom, když mě nechaj lidi na pokoji a už se v tom koupu. Já myslím, že je to u ženských docela normální, že maj takový ty nostalgický náladičky, že si tak jako poplakávaj v koutku. No a z toho já píšu.

A považuješ to, co skládáš, opravdu za tak silně depresívní, jak se to o tobě říká?

J: Ne, vůbec. Pro mě opravdu bylo hrozné překvapení, když ze začátku za náma chodili naši spřízněný muzikanti a říkali, že je to hrozná depka, že se to nedá vydržet. Ne. Je mi to naprosto přirozený a o spoustě písniček si myslím, že jsou buď normální, nebo i veselý. Mě strašně nabuzuje takový ten model písničky, kdy vyjadřuješ, že je ti tak strašně špatně, až se tomu musíš smát. Protože už by to bylo na oprátku.

A veselou muziku máš ráda nebo ne?

J: Právě moc ne.

Roman: Ivana Mládka máš ale ráda, ne?

J: No, ale tak to je opravdu ústřel, že jo. Pardon, Ivane Mládku, ale myslím, že spousta lidí bere Ivana Mládka, že je to tak blbý, až je to krásný. Ale já mám strašně ráda muziku, která i když je třeba na první dojem veselá, ještě je něco pod tím. Když text je naoko legrace, ale cítíš, že to není až tak veselá záležitost. Že si tam třeba jenom někdo z něčeho střílí.

Co třeba?

J: To už jsem párkrát řekla: můj poslední koníček je Nahoru po schodišti dolů band a to jsou vlastně texty - totální depky. Jenomže jsou podávaný jako totální humor. A každý si vybere. Kdo chce poslouchat texty, poslouchá texty, a kdo si jde zatancovat, tak si zatancuje. A zpívá se tam o manželkách, jak jim utekly, a přitom je to hrozná legrace. (Smích...) Ale ty ses ptal asi na nějaký vzor z folkového šuplíčku?

Neptal: to bych si naběhl, protože bys mi určitě řekla, že žádné vzory nemáš. Nebo snad máš?

J: No nemám. Protože pro to, co se ti honí v hlavě, prostě nepotřebuješ mít vzory.

To je mi jasné. Vzory ne, ale možná máš nějaké hrdiny. Někoho, kdo tě nějakým zásadním způsobem v důležitou chvíli zasáhl, ovlivnil, i když nikdo nemá šanci to poznat, protože je to v tobě přetaveno v něco úplně jiného. Existuje někdo takový?

J: Samozřejmě, existuje. Sinéad O´Connor, její první a druhá deska mě nakoply přesně v době, kdy jsme začali kapelu dávat dohromady. Ještě jsme nenašli Vendu a já už měla texty a strašně dlouho jsem řešila, jestli s nima vůbec chci jít ven.

Jestli se za ně nebudeš třeba stydět?

J: Jestli si za nimi dokážu stát. A tenkrát mi přišla do ruky - teď nevím, jestli první nebo druhá - deska od Sinéad O´Connor a a řekla jsem si, že když dokáže ona zpívat o tom, že se milovala, až jim stříkala krev na zeď, tak že já můžu se svými texty ven taky. Sinéad O´Connor mi v tom pomohla.

Mně se líbí, že když si můžete vybrat, preferujete dřevěné piáno. Ale používáte i klávesy: na vaší desce jsou nějaké zvuky z kláves, ale je jich poměrně málo. Je to pro vás cesta do budoucna, jak trošku manipulovat se soundem, nebo vás to ani neláká?

J: Na to možná budeme mít každý trošku jiný názor. Já bohužel synťák pořád chápu jako náhražku. Takže v každým jeho zvuku pořád slyším nějake skutečnej živej nástroj, kterej ten synťák jenom nahrazuje. Takže si myslím, že pro mě vždycky zůstane první klavír, jako dřevo, a synťák jako jeho náhrada, když v klubu klavír není.

R: Máme rádi kluby, kde je piáno. Ale samozřejmě takových klubů v Praze a okolí je strašně málo, takže stejně se musí s sebou ten synťák vozit. A pravda je, že kdyby bylo všechno hrané na piáno, tak by to možná bylo maličko stereotypní. Takže základ je akustické piáno, když není, tak synťák, a v některých písničkách třeba, kde se to hodí, dát smyčce nebo harmoniku.

Na folkové scéně - ale předpokládám, že i na jiných - se odlišujete na první pohled, ještě než začnete hrát. Proč jste vlastně nikdy nechtěli kytaru? Byla to snaha o originalitu?

J: Ne, mně se kytara vážně zprotivila. Protože jsem se pořád pohybovala mezi folkovýma kapelama, pamatuju módu, kdy musely být na pódiu tři kytary, jinak to nebyl folk. A když teda nebyly tři, tak minimálně dvě. A v bigbítu kam se podíváš, tam je taky samá kytara...

Asi je to prostě nejsamozřejmější nástroj...

J: Je jedno, čím to je, ale začalo mně to lézt na nervy. Mně je jedno, čím ty si to vysvětluješ, já si taky můžu tisíckrát vysvětlit, že je to hrozně praktický. Ale... prostě jsem to chtěla udělat jinak. Řekla jsem si, že musí být i jiné zajímavé nástroje a že mě kytara nudí. To byla snad jediná věc, kterou jsem si byla naprosto jistá, co v kapele opravdu nechci.

R: Ono se to i vyzkoušelo na těch Janiných písničkách, které zpívala s Mrakoplašem, že kytary asi fakt nebudou to pravý.

Pojďme k vašemu cédéčku. Co mi o něm řeknete?

R: Že pro další vývoj týhletý kapely byl kompakt absolutně nutnej. Protože předtím jsme zvládli demáč, nějaké televize, festivaly, pravidelné scény v Praze a logicky následoval kompakt. Ale kdo ho vydá? Tak jsme to poslali různým velkým i malým firmičkách a ty se ozvaly, že třeba nemaj peníze, že to je hezká muzika, ale možná až časem, nebo se jim to nehodí do jejich edičního plánu, a tak dále a tak dále... Takže nakonec se samozřejmě neozval nikdo nebo neprojevil zájem nikdo...

J: Neskočil nám na to nikdo. (Smích...)

R: Takže jsme si řekli, že teda dobře, natočíme si kompakt za vlastní peníze a pak se to snad někde udá. Když jdeš s hotovým masterem za nějakou firmou, tak už se to líp prodává. Takže jsme během minulého léta natočili kompakt ve studiu Michala Braxatorise Kocour. Zvolili jsme to studio z několika důvodů: za prvé Michala dobře známe, on nás zná taky a hlavně - byl k dispozici klavír. Dneska máš mraky studií, ale nemáš nikde piáno. Anebo kde piáno je, tak je to tak drahý, že to nezaplatíš.

J: A hlavně nás má Michal rád, naši muziku má rád a věděl, co z toho chceme dostat, a přizpůsobil se nám.

R: My jsme chtěli, aby ta nahrávka zněla tak, jako že člověk má tu kapelu fakt někde vedle sebe, u vínka, u tý cigarety, v rohu mu tam hraje.

J: Snažili jsme se jakoby o živák.

Takže jste měli album a kde jste vzali vydavatele?

R: Já jsem měl v hlavě dvě vydavatelství, který by byly tu naši muziku schopný možná vydat. A sice pražský Black Point a Indies. Zkusil jsem Indies a jelikož majitel, pan Miloš Gruber, byl v lázních a celé jednání by se protáhlo až někdy na říjen, listopad, a jelikož jsme chtěli, aby ten kompakt vyšel ještě v loňském roce, oslovil jsem pana Oldřicha Šímu z Black Pointu. Okamžitě po tom skočil, moc se mu to líbí. To se nevytahujeme: jsme jeho velikánská chlouba, protože nemá žádnou kapelu, která je na zpěvačce. On má Psí vojáky, Echty, Extempore a takovouhle tu alternativu...

J: Nějakého Hutku vydává...

R: Ty staré věci, no. Nás si velice oblíbil, dokonce nám udělil svou vlastní cenu, kterou uděluje každý rok svým kapelám.

J: Šímovu Žlutou motorku. To máme místo Gramy. Já bych ještě chtěla poděkovat panu velkovydavateli Šímovi, protože - zřejmě asi díky tomu, že jsem v jeho vydavatelství buďto jediná anebo jedna z mála žen - tak na něho můžu bejt drzá.

Tak to je úžasné. Pojďte mi prozradit, jak se vám podařilo obsadit řadu krásných klubů v centru Prahy?

R: Když tě nikdo nezná, tak máš velikánský problémy si zahrát. Takže my jsme začali tak, že jsme si pronajímali legendární country club Trojická. A tam to bylo o tom, že je třeba zaplatit pronájem plus zvukaře. Takže jsme na vstupným sotvakdy vydělali na zvukaře a na ten pronájem.

J: Já myslím, že za ten rok, co jsme tam byli, jsme dvakrát pokryli vstupným pronájem i zvukaře. Jinak jsme dopláceli.

R: Ale potom přišel Vendelín, který se znal s klukama z Image Baru, že by nebyl vůbec žádný problém hrát tam - bez pronájmu a bez vstupného.

J: Teď hráváme v Blues Sklepu v Liliové.

R: Blues Sklep je naše současná pravidelná scéna, hrajeme tam druhej čtvrtek každýho měsíce. Je to klub s výborným zvukem a s klavírem.

V závěru bývá zvykem se ptát na plány do budoucna. Já se vás místo toho zeptám, co jste dělali v létě, co je u vás čerstvého, nového?

J: V létě jsme absolvovali řadu festivalů, z nichž některé byly i folkové. Rádi jsme si zavzpomínali na Prázdninách v Telči, kam jsme se podívali po čtyřech letech.

R: Hráli jsme i v Boskovicích, na jednom z největších alternativních festivalů. V Blues Sklepu jsme navázali kontakt s lidma ze Slovenska, který nás na říjen pozvali na dvoudenní maďarsko-slovenský festival. A v prosinci vyrážíme do Mnichova na pozvání Českého centra.

Řekněte mi ještě, jak vlastně vznikla ten váš slogan na vývěsní štít: "nový emocjonální šanzón"?

R: Na to ti odpovím jednoduše: Když vznikne kapela, tak samozřejmě první propagační věc je plakát, že. A tam nestačí dát fotku a název kapely, protože kdekoliv, kam to budeš posílat, se budou ptát: "A co to je za muziku, co hrajete?"

A správná kapela přece odpoví: My škatulky nesnášíme, hudba je akorát dobrá a špatná...

J: Ano! Ale ty si chceš zahrát, že.

R: Takže něco jsme tam dát museli. Bigbít nejsme, folk taky nejsme, country taky ne, takže nakonec to, myslím, řekla tvoje učitelka zpěvu...

J: Jana Peřtová, já jsem s ní o tom mluvila. Že máme problém, nechceme se nechat zaškatulkovat, ale že je na to pořád někdo zvědavej. A ona tak jako plácla: Hele, tak asi nejblíž to bude mít k nějakému šansonu. A já jsem si v tu chvíli vzpomněla, že mi to vlastně vyčítali, už když jsem byla v Corpusu - že z toho pořád dělám šanson. Z tý krásný roztomilý folkový muziky, že tam stojím a dělám z toho šanson. Takže mi došlo - Jano, asi ses trefila do něčeho, co už tady jednou bylo. Všechno, co jsme šansonového znali, byla paní Hegerová a Edith Piaf a ještě ten kanadskej... Cohen. A tak jsme říkali: ale tohle my přece nejsme, s tím my nemáme zase tolik společného. No a už tam bylo "nový". Jako že šanson jo, ale ne úplně. Po našom. A emocjonální, protože ono se to tak krásně do češtiny přepisuje s tím j...