Na jaře 1999 jsme úspěšně natočili své první CD, které vyšlo začátkem října u Black Point.
K sehnání je v obchodní síti a na našich koncertech (tam levněji).

recenze a články:

Bohdana Rambousková, Portýr 3/97:
Naprostým opakem, co se týče reakce dušičky na slyšenou hudbu (kontra bratři Nedvědi), byl koncert skupiny Ta Jana z Velké Ohrady. Nezapadl do Porty, šokoval. Na pódium vstoupila elegance vhodná spíš do lepšího nočního klubu, než mezi kotlíky. Ale zato elegance strhující. Písničky s depresivním nádechem vypovídaly o životě takovém, jaký skutečně je, syrově, bez iluzí. Postavy kapely v černém oblečení, osvětlené červenými reflektory, zpěvačka se silným hlasem, trochu mužskou vizáží, ale přitom velmi ženská, to všechno navodilo spíš atmosféru lidského pekla.

Tomáš Hrubý, Jiří moravský Brabec, Krtek ‘97, Folk&Country:
Připouštím, že slovo folk jsem tak suverénně použil pouze proto, že jsem místo v závorce nechtěl zaplnit sáhodlouhými úvahami, co to vlastně hrají. Zaposlouchejte se do jejich produkce a zjistíte, že hrají především originálně: kromě folku naleznete v jejich hudbě i prvky popu a oni sami se pouze s lehkou nadsázkou označují za „nový emocjonální šanzón“. Při absenci kytary vytváří hudební kostru písniček Té Jany  klávesy Vendelína Tůmy podporované delikatesní basovou linkou Přemysla Vágnera (bass) a šustěním bicích Roman Pluhař. To vše vytváří průzračný podklad pro pozoruhodný výkon zpěvačky Jany Husákové, svou profesionalitou vysoko čnící a přitom sloužící zpívaným písničkám. Skupina v této sestavě působí od roku 1996.

Jiří moravský Brabec, Hitbox 28/97:
(Jana) je technicky i barvou hlasu dobře obdařenou zpěvačkou s citem pro šanson ... Pokud máte pocit, že v sestavě chybí kytara, po poslechu zjistíte, že tam sice není, ale nechybí. Naopak, vznikla zajímavá, svérázná a těžko zařaditelná muzika, postavená především na Janině pěveckém výrazu a mající nejblíž k tomu, co se v poslední době označuje jako moderní šanson. ... Mohou se pochlubit kvalitním demosnímkem, vyzrálou pódiovou prezentací, ale především repertoárem složeným z různorodých, chytře
aranžovaných a sdělných písniček, které skutečně zaujmou.

Bohouš Němec, BigBeng! 34/97:
Konečně zase snímek, který se pohybuje v naprosto jiné rovině, než drtivá většina produkce, jež putuje dnes a denně do redakčního demošuplíku. Za tímto nezvyklým názvem se skrývá služebně mladé, ale zkušenostmi nabité (divadlo Semafor, Pepa Nos, Mrakoplaš, folkoví Corpus Delicti) seskupení. Zpěvačku Janu doprovází trojice na bubny, klávesy a kontrabas, a přestože jejich tvorba s náplní našeho týdeníku zrovna dvakrát nesouvisí, hovořme v tomto případě o fúzi jazzu a šansonu. Deset česky zpívaných skladeb je jak stvořených pro podzimní deštivé dny, kdy na kdejakou vysmátou partičku nemáte ani náladu. Melancholie a jakýsi optimistický smutek jsou společným jmenovatelem. Je dobré si občas „vorazit“ a relaxovat.

Petr Korál, Rock&Pop 12/97:
Demo měsíce: Půl druhého roku existující pražská skupina označuje sama svoji muziku jako „nový emocjonální šanzón“, což mnohé napovídá. Zcela bez kytary, v obsazení bicí (...), kontrabas (...), a klavír nebo syntezátor, soubor vytváří takřka ideální hudební podklad pro talentovanou zpěvačku sytého, hlouběji položeného hlasu a prožitkem nabitého projevu Janu Husákovou. Ano, Ta Jana ... nabízí moderní šanson: zadumané texty obalené zvláštní, absolutně nepodbízivou směsicí rocku, popu, folku a jazzu s lehkým dotekem vážné hudby. Pozoruhodné už jen sympatickou snahou vykračovat nepříliš probádanými výrazovými stezkami.

Camel, 14, 1/98:
Poněkud netradiční a vrcholně zajímavá čtyřka se někdy před rokem a půl urodila na pražské scéně, aniž by si toho někdo pořádně všiml. Ale ono je to těžký. ... V tomhle průšvihu se semtam vynoří někdo dostatečně invenční, originální (přirozeně, ne za každou cenu) a nepodlézající všeobecnému (ne)vkusu. To je případ Té Jany z Velké Ohrady ...Tvorba skupiny je definována Janiným skládáním: její muzika je nezařaditelnou směsí šansonu, rocku, folku a jazzových harmonií, přičemž mnohde bychom nalezli i lehké koketerie se současnou vážnou hudbou. Velmi osobní texty reflektující Janino vidění světa jsou hořké, místy depresivní, ironické a z výrazového hlediska skvěle vystavěné. Když to shrnu: Ta Jana z Velké Ohrady je jednou z nejoriginálnějších fúzí dnešní klubové scény dokazující, že i bez přímé stylové inspirace odjinud je možno psát kvalitní a zajímavý repertoár.

Pavel Novák, Plzeňský deník, 9. 7. 1998:
Hudební bezdomovci z Velké Ohrady jdou vlastní cestou - povídání s kapelou, která tak trochu vybočovala ze zaměření Porty ... a o kom že je řeč? O kapele, která na letošní Portě obdržela zvláštní uznání poroty za přínos k vývoji žánru, o skupině, která dokáže na jevišti vytvořit jedinečnou atmosféru, o skupině, která nepotřebuje kytary, o skupině, kterou více než co jiného představí její plakát: Ta Jana z Velké Ohrady - nový emocjonální šanzón. Na koncertech či poslechem jejich desetipísňového dema oblaží vaše vnímání něco jazzu, šansonu, folku, kolem prstu si vás ovine výjimečný projev zpěvačky a autorky většiny písní ... lepší je nedumat a poslouchat.

Tomáš Hrubý, Folk&Country 7-8/98:
... a bizarní hudba, skupinou sveřepě označována za "nový emocjonální šanzón", je zřejmě nejosobitějším hledačstvím momentálně se vyskytujícím na scénách našeho žánru a musí potěšit každého, kdo aspoň na chvíli rád opouští vyjeté koleje. Skupina vybočuje z řady zejména absencí kytary v sestavě, přesně secvičenou a v dobrém slova smyslu efektní pódiovou prezentací, která upomíná na divadelní minulost, a těžko zařaditelným stylem hudby: snad je v tom ještě trochu folku, nalaciného (ale nezastíraného) popu, jazzových harmonií a lze to s klidem cítit jako šanson "po jejich". Texty mají tu vzácnou vlastnost, že fungují i bez hudby: krátké, úderné tvary mísící vtip, hořkost a ironii ... zvuk kláves (častěji klavíru) je v doprovodu skupiny dominantní. Neméně důležitá je i rytmická sekce: mazlivý, nápaditý a přesný kontrabas (hraný prsty i smyčcem) a jemné, metličkami hrané bicí. Procítěný zpěv Té Jany je pak korunou díla.

Roman Forst, Plzeňské noviny, 23. 11. 1998:
Tvorba osobitého hudebního uskupení využívá jako prazáklad šanson a originálně ho přetváří k obrazu svému. Výsledkem pak je svěží a myslící zajímavá muzika s hlubokými básnickými texty a nepřehlédnutelným podáním zpěvačkou ...

Roman Forst, Plzeňské noviny, 30. 11. 1998:
A když se zaposloucháte do její muziky, tak, přestože tvoří kompaktní celek, velmi snadno objevíte, že všechny nástroje, které ovládá, hrají, dá se říct, sólové party. Ať jsou to bicí s tympánovými paličkami, kontrabas nebo klavír. A zpěv, její v altu posazený zpěv s tím svým náladotvořením neměl zde na Portě asi konkurenci.

Tomáš Hrubý, Folk&Country 12/98:
(o demokazetě) Je znát, že ten rok (mezi natočením A a B strany) Ta Jana o svém soundu přemýšlela a přestože je zcela svébytný a originální už na straně A, kus práce je zřetelně zdokumentován. S kontrabasem přišel Přemysl Vágner a jeho linka se na straně B výrazně prosazuje. Bicí Romana Pluhaře hrají promyšleněji a hlavní rozdíl je v klávesách Vendelína Tůmy. Všelijaké, "nový emocjonální šanzón" zdánlivě podporující, zvuky (smyčce, flašinet, elektrofonické varhany 70. let) jsou opuštěny ve prospěch výhradního klavíru. A najednou to výrazu vůbec nevadí, je to čistší a o otáčku spirály výše. Díky hotové osobnosti hlavní protagonistky zůstává stejný její výrazově bohatý alt (většinou lze charakterizovat jako temný, ale v "Jisté" je lehký a jemný) i výrazové prostředky v hudbě a textech: když zpívá na pochmurnou melodii "dokud se smějeme, smějeme chá-chá", posluchače mrazí.